ČLÁNKY

Je velmi důležité v lese ponechávat staré, padlé stromy. Je to podobné jako s národem – národ bez své minulosti ztrácí spojení se svými kořeny, se svojí moudrostí, se svojí zkušenosti, se svojí hloubkou, se svojí kulturou, s předky…Podobně je to v lese, když chybí stará generace, když se z něj odklízí a nezůstává v něm jako připomínka někdejších časů.

Takový les pak ztrácí svoje vědomí propojení s minulostí, ztrácí svoji moudrost, ztrácí kontinuitu. A tak je zcela zásadní vidět v lese jak mladé semenáčky a stromky, tak statné dospělé i prastaré stojící, ale i padlé stromy. I ty, které už se pozvolna proměňují v živnou půdu. Je potřeba mít možnost vidět celý koloběh, celý proces, celý cyklus života a smrti.

Takové zážitky nám zprostředkovávají lesy pralesovitého charakteru (protože ty pravé „pralesy“ už u nás prakticky neexistují), kde jsou bezzásahové zóny a příroda je zde tedy ponechána vlastnímu vývoji.

Zažít ostrovy původního lesa brdských Hřebenů můžeme na velmi nemálo místech – jedním z takových trochu skrytých pokladů je táhlý a úzký hřbet rezervace Hradec, kam se můžeme vypravit i společně během vycházky s lesní terapií. Přikládám fotografii z tohoto místa, pořízenou na silvestra během mé vlastní výpravy 🙂

Poslední roky se dost proměňuje moje nahlížení na zimní období, které jsem vždy měla spojené s pocitem totálního zastavení, umrtvení, zániku.

Bylo pro mě dlouho časem, kdy jsou sice Vánoce, které miluju, a sníh, který mám ráda, když je čerstvý a bělostný a jiskří na sluníčku, ale jinak jsem zimu vždy tak nějak přežívala.

Myslím, že právě proto, že jsem ji považovala za čas smrti. Ve zjednodušeném, povrchovém vnímání se zima opravdu jeví jako doba, kdy příroda „umřela“ a až jaro přináší zas život.

Ale musím říct, že právě tento pohled se mi poslední dobou docela mění. Mnohem více dokážu život vnímat v zdánlivé nehybnosti a umrtvenosti. Zimu už vidím a cítím spíše jako čas odpočinku, regenerace a svým způsobem poměrně intenzivních příprav na nový život a rozpuk.

A také se mi čím dál častěji různě připomíná to, že život pod povrchem stále bují a jen průběžně mění svou formu. Stačí se podívat na všechnu tu poměrně sytou zeleň trávy a bylin, skrytou pod sněžným nánosem.

A stromy? Ty se „tváří“ opravdu jako očarované a spící, ale i v nich se jen síla stáhla do kořenů a pečlivě se chystají na jaro, úsporně hospodařící se svou energií, aby jí zbylo dostatek na nový cyklus. Když se na ně venku naladíme, zjistíme, že jsou stále schopné a ochotné s námi komunikovat, a jak jsem tu nedávno psala, mají na nás naopak více času než v době nejvyšší aktivity…A ano, vyžaduje to, abychom se i my hodně ztišili a zpomalili, pokud se chceme naladit na jejich „frekvenci“…

Tyto nové pohledy na koloběh přírody v sobě můžeme probouzet třeba právě na zimních vycházkách s lesní terapií – ano, ani moje aktivity neustaly, jen jsou trošku méně nápadné a nehlásí se takové množství zájemců, jako když je „hezky“ 😉 Ale ty zimní vycházky opravdu stojí za to, pokud se chceme skutečně niterně propojit se sebou samými a s tichým, poklidným světem přírody, která oddechuje, ale stále žije…

NA TÉMA „MARASTU“

Konec listopadu nebývá pro drtivou většinu lidí oblíbeným obdobím, kdy by se jim chtělo na dlouhé vycházky přírodou.

Na mnohé padají pozdně podzimní chmury, k čemuž přispívají i krátké, šedivé dny, dlouhé temné noci a to, čemu jsme si zvykli říkat „nevlídné“ počasí. Nebudu lhát a říkat, že bych se každým rokem těšila, až konečně toto období nastane a užívala si ho plnými doušky – i pro mě to vyžaduje určité přemáhání se k tomu se pořádně navléct a vyrazit ven, když sluníčko a barvy zrovna nevolají a kdy je naopak příjemnější zůstávat doma v teple. Ale rok od roku se můj vztah k těmto pozdním podzimům, zimám a předjařím proměňuje a dá se říct vylepšuje.

Letos se obzvlášť učím nacházet krásu v takzvaném „marastu“ – plískanice, déšť se sněhem, bláto, břečka, teploty kolem nuly, olověná obloha, mlhy…no asi nemusím pokračovat. Krása se totiž skutečně dá nacházet naprosto ve všem, jen to chce někdy naši bdělou pozornost a zaměření tímto směrem. A také otevřenost, že věci mohou být jinak, než jsme zvyklí. Že krása je velmi subjektivní a proměnlivá záležitost. A tak se cíleně čvachtám bahnem ve svých oblíbených holínkách, fotím a hledám tu krásu. Často i nacházím. A nacházím paralely i se svým životem.

Aktuálně jsem už nějaký čas v dost nelehké životní situaci, ze které zatím nevede úplně přímočará a jasná cesta. Je to tak trošku jako „uvíznout v listopadu“. S tím, že jednou zas přijde jaro. Tady na venkově se s tím marastem potýkám obrazně, ale i celkem doslovně. Bláto někdy zalézá všude, jako písek na Sahaře. Ale – všimli jste si někdy, jak je vlastně krásné? No jen koukněte na ty obrázky kaluží…

Vyzývá nás to k tomu nevyhýbat se ani blátu našich životů – těm méně „hezkým“, ale o to důležitějším okamžikům a součástem našeho života, které taky potřebují být uviděny a uznány a nikoliv zavrženy jako něco nepatřičného, co není hodno sdílení na sociálních sítích a při hovorech s přáteli. I ta temnější údolí spoluutváří tu kouzelnou horskou dráhu zvanou život…

To je další střípek z mé série „co vše přináší lesní terapie“ 🙂  Když se otevřeme vnímání přírody ve všech podobách, přichází nám mnoho inspirace, posily a také moudrosti pro naše vlastní žití.

Podzim na nás v tyto dny doléhá s jistou naléhavostí, jako by nám ve svých mlhavých chladných ránech šeptal: je čas jít dovnitř, do sebe a porozhlédnout se tam. Co objevíš?

Zatímco v létě je v nás i kolem nás spousta energie, tepla, světla, radosti, lehkosti…tak podzim nás zve ke ztišení, ponoru, rozjímání…vynáší na povrch i některé naše zasuté pocity, jako třeba smutek, bolest, obavy.

Také nám ale umožňuje toto vše transformovat a konečně již propustit z našich těl i myslí. Z celé naší bytosti.

Krásným příkladem je třeba právě pampeliška: na jaře a pak znovu koncem léta je jako symbol slunce a štěstí, její zářivé hlavičky nás naplňují pocitem pohody. V tomto období nám naopak ukazuje pomíjivost všeho a připomíná nám, že pouštět můžeme i v lehkosti. Však si zkuste vědomě fouknout do toho chmýří a opravdu procítit v sobě tu kvalitu odevzdání v lehkosti…Příroda nás tolik učí.

Říkala jsem si, že by bylo fajn občas něco také poodhalit ze „zákulisí“ lesní terapie.

Třeba, co se týká přípravy trasy, což se může zdát jako triviální záležitost – hlavně, aby tam bylo hezky, že? Ale ono je to u té lesní terapie drobet složitější, aby trasa opravdu naplnila smysl této metody…

V poslední době jsem začala experimentovat s novými trasami mimo své nejbližší okolí, a tak jsem zrovna minulý týden absolvovala hned dvě průzkumné výpravy na Plešivec. Nemyslela jsem, že to bude vyžadovat dva různé výjezdy, ale právě během té první výpravy jsem zjistila, že můj plán má trošku trhlinu, přijatelné řešení se tedy ukázalo až napodruhé.

Taková nejzákladnější věc při plánovaní trasy je paradoxně velmi neromantická a s lesem jako takovým nemá co dočinění – tou je totiž parkování. Většina účastníků volí dopravu autem, i proto, že se zpravidla jedná o místa, kam veřejná doprava moc nejezdí anebo poměrně komplikovaně. Proto spíše využíváme spolujízd u těch, kteří se sami nedopraví. Což ale znamená právě to, že se musí dát dobře zaparkovat bez rizika, že bude na místě plno. Z toho důvodu jsem třeba své vycházky přesunula poslední měsíce na pátky – protože o víkendu je na těch turisticky zajímavých místech skutečně větší provoz a tedy i horší parkování.

Parkoviště zároveň nesmí být příliš daleko od začátku trasy, 20 minut chůze od auta vidím jako úplné maximum a snažím se o méně. Přeci jen máme na vycházku vyhrazený čas a kdo by chtěl strávit dlouhou dobu přesuny. Tím se samozřejmě dost vyřadí ta nejmagičtější místa v přírodě, která obvykle nejsou úplně, co by kamenem dohodil od silnic. Ale překvapivě někdy zas stačí opravdu tu čtvrthodinku popojít…

Další věc jsou samozřejmě již zmínění turisté – nemůžeme se jim vyhnout na 100%, ale během vycházky je ideální co nejklidnější trasa, kde se opravdu můžeme soustředit na zvuky přírody a nejsme v prožitku rušeni zvídavými okoloj(e)doucími.

Trasa taky musí být dobře schůdná, bezpečná a nepříliš příkrá a vyčerpávající – tím by se také vyrušila podstata meditativní vycházky, kterou by ideálně měli zvládnout i lidé starší či s nějakým drobnějším pohybovým omezením. Tady není cílem si u toho „dát do těla“, ale naopak si dopřát chůzi v poklidu.

Samozřejmě se vyhýbáme místům jakkoliv zaneřáděným a poznamenaným příliš lidskou činností, tedy např. i kácením nebo stopami lesní techniky.

Trasa by měla působit harmonicky a příroda být co nejvíce přirozená a zachovalá. Důležitá je i pestrost lesa, který by neměl být hospodářskou monokulturou, ale nabízet rozmanitost druhů, dostatek podrostu, proměnlivou vegetaci, příklady symbiózy atd. A to jsem se teď dotkla opravdu jen pár bodů…..

No a co mne tak „dostalo“ během průzkumu na Plešivci? Podél jeho jižního úbočí totiž vede relativně rušná silnice směrem na Jince a ve druhém směru na Prahu. Není to velká silnice, ale její hluk se nese nahoru a úplně to stačí k narušení léčivého efektu takové vycházky…Bohužel, protože jinak jsou místa na této straně hory opravdu krásná a nabízí zajímavý, členitý terén splňující mnoho z výše uvedeného.

Nakonec jsem ale zamířila na východní úbočí, které je sice o něco méně divoké a impozantní, ale je o poznání klidnější – z hlediska dopravy i turismu. Někdy je to zkrátka o kompromisech a o tom rozhodnout se, co je pro lesní terapii nejvíce rozhodující a ovlivňující celkový dojem. Mnou prozkoumaná lokalita je poklidná, stranou značených cest a všeho ruchu, a přitom je v ní stále obsaženo to kouzelné fluidum, které se kolem této posvátné hory vznáší…

Znáte tu touhu něco uchovat napořád, zachytit to navěky, aby ta věc, ten člověk nebo ta chvíle nikdy neodešly a zůstaly přesně tak, jak zrovna jsou? Já myslím, že to známe všichni 🙂

Já jsem si nad tímto nedávno přemýšlela, když jsem měla v ruce nádherně sytě zbarvené podzimní listy. Ten zvyk si je pak odnést domů a vylisovat nebo si je dát do vázy či skleničky s vodou, ať ještě alespoň chvíli dělají parádu. No, popravdě, zrovna podzimní listy vydrží i ve vodě hezké velmi krátce, jako by nám sdělovaly jasně: tu největší krásu není možné uchovat. Tu si musíme prožít tehdy, když zrovna JE, a pak si ji nosit v sobě, v srdci, tam jedině může opravdu zůstat navěky…

A tak si užívejme toto překrásné zářivě barvité období právě i pro jeho pomíjivost, pro to, jak nás „nutí“ jít naplno a všemi smysly do přítomného okamžiku. Neschovávat si život na „potom“, na „jednou“ a „až“. Protože po podzimu víme, že přichází zima a s ní zánik a začátek dalšího nového cyklu. A ne vše venku i v nás samých dostane druhou šanci, proto nečekejme, žijme, užívejme, prožívejme…

Jakým způsobem vcházíte do lesa a jakým z něj vycházíte?

Jasně, do lesa můžu vejít „jen tak“, prostě se tam fyzicky dostanu a jdu, že?

Ale také je možné to udělat jinak, vědoměji. Všimnout si toho, jak na vás vstup působí. Vizuálně, ale i na úrovni energie, kterou cítíte ve svém těle nebo v prostředí. Je tam nějaká přirozená vizuální nebo pocitová „brána“? Vnímáte zde stromy ve funkci „strážců“, což bývají stromy stojící u vstupu/podél cesty, které bývají často mohutnější, nápadnější, silnější…?

Jaké to je, když se zkusíte aspoň na chvilku u této přirozené lesní brány/jejích strážců zastavit? Možná se i uklonit, požádat o bezpečný průchod, poděkovat za možnost sem vstoupit? Možná i vyslovit určité přání či záměr? Zkuste to a uvidíte 😉

P.S. Podobně můžete pojmout naopak i rozloučení s lesem.

Za těchto extrémních teplot se popravdě raději držím doma v chládku, maximálně na terase. Pokud bych si chtěla vyjít od domu pěšky do Brd, znamenalo by to tak půl hodiny po rozpálených lučních cestách. A tak jsem zamířila jen do naší místní bažantnice na druhé straně obce, trošku rozmrzele, protože je to malý lesík, kde je to nádherné na jaře, kdy je tu záplava kvítí, ale v létě mne to sem netáhne. To raději mířím do většího, hlubšího lesa v místních kopcích.

Jenže – je to celé, jako vše, o nastavení v naší hlavě. Protože jakmile se přestaneme během chůze ztrácet ve svých rotujících myšlenkách, objevíme všude, opravdu všude něco zázračného nebo aspoň zajímavého. I já se celý život učím se ve svých myšlenkách netopit, ale být jejich pánem a pozorovat je. Dostávat se neustále vědomě znovu a znovu z hlavy do těla a do plné přítomnosti. Ta je sama o sobě vždy vlastně velmi obyčejná a jednoduchá, jako celé Bytí. Z jiného úhlu pohledu ale nic jako Obyčejnost neexistuje a naopak vše je Zázrak.

Jak moc se vám během vašich toulek přírodou daří dostávat se z vleku myšlenek a jejich rozvíjení do totální přítomnosti tady a teď? S plným vnímáním detailů, včetně jemné vůně zahřátého jehličí ve vzduchu, závanu větru na tvářích, drobných tvorečků pod vašima nohama, probleskujícího slunce v listoví…? Abychom to dokázali postupně více, je skvělé začít mysl trénovat, protože taková už je povaha naší mysli – dělá přesně to, k čemu ji trénujeme. A pokud ji netrénujeme nijak, ona už si své opakující se vzorce najde a omílá je dokolečka dokola…

BEZPODMÍNEČNOST…

 Příroda je pro nás tak důležitá i proto, že nám poskytuje bezpodmínečnost, kterou v ní vnímáme. Pocit přijetí a lásky. Pocit, že zde můžeme být naprosto sami sebou. Nemusíme v podstatě být „nikým“, nic znamenat, nic dokázat. Nic dělat, konat, zvládat. Můžeme vypadat jakkoliv, mít na sobě cokoliv. Je to náruč, která nás nikdy neodmítne. Stromy nás vždy přijímají takové, jací jsme, právě v ten moment, i se všemi našimi chybami a nedokonalostmi, s našimi emocemi a stavy. Zvládnou veškeré naše pocity a projevy. V objetí přírody se můžeme cítit opravdu v bezpečí a doma, jako když klíč zapadne do zámku.

Bezpodmínečnost je něco, co velice málo zažíváme mezi lidmi a ve společnosti. Nalézáme ji tam, kde není žádné hodnocení, kde není neustálé přemýšlení o něčem a o někom. Jedině mimo mysl nacházíme opravdovou bezpodmínečnost.

Lesní terapie vychází z kořenů japonských „lesních koupelí“, tzv. shinrin-yoku. Jde o mnohovýznamový název – můžeme ho chápat na té více vědecké rovině, kdy se koupeme v prostředí bohatém na rostlinné silice terpeny (též fytoncidy), které mají vliv na produkci a aktivitu NK buněk, lymfocytů, které napomáhají boji s patogeny a posilují tak kvalitu naší imunity a dalších zdravotních ukazatelů.

Ale také tento název můžeme chápat z roviny mindfulness praxe, celostního léčebného přístupu k pobytu v lese…A je opravdu důležitý ten výraz „koupel“. Je to velký rozdíl, pokud se v lesním prostředí „koupeme“, zůstáváme dlouho naloženi v lázni, než celé naše tělo nasákne a nasytí se. Nejde o žádnou rychlou sprchu na pár minut, během které se sice krátce osvěžíme, ale nedochází k hlubokému uvolnění a dosycení se atmosférou lesa se všemi jeho hmotnými i nehmotnými aspekty. Ale věřte, že mnohdy ani celodenní túra není díky své nedostatečné pomalosti a uvolnění tím, co nás vyživí na té hlubší úrovni, byť má zas jiná pozitiva…

Abychom se mohli opravdu řádně „vykoupat“, trvá lesní terapie zpravidla 3 hodiny i více. Věřte, že i to uteče jako voda! 🙂 Ale čím delší je doba, po kterou se orientujeme na přírodu, na tělo, na smysly, na jednoduché vjemy i na své vnitřní prožívání, tím je efekt blahodárnější.