ČLÁNKY

Půlka prázdnin se nám blíží a mě to přivádí k úvahám nad tím, co se vlastně skrývá za tím „prázdninovým pocitem“?

Určitě si ten pocit všichni vybavíte z dětství – nekonečně dlouhé slunečné dny, strávené převážně venku…výlety, putování, objevování…chalupy, tábory, dovolené s rodinou…čtení knih na zahradě, ležení na dece u vody, sbírání hub a borůvek…No, mohla bych dlouho pokračovat.

Každý máme své specifické vzpomínky závislé na tom, v jaké rodině jsme žili a jak jsme byli zvyklí trávit svůj volný čas, ale ten „prázdninový pocit“ je pro všechny z nás společným jmenovatelem.

Účastníci na lesní terapii často zmiňují, že je pozvánky, které si během naší vycházky zkoušejí, navrací pocitově do dětských let a do tohoto bezstarostného a uvolněného nastavení mysli, které zažívali naposledy jako děti a od té doby možná jen sem tam, vzácně. Je to pocit, že je nám k dispozici všechen čas světa, že ten svět je tu pro nás, abychom jej zkoumali a poznávali, že je jakýmsi hřištěm pro naše experimenty a sny.

Zároveň vůbec nemusí jít o nic velkolepého, není třeba cestovat nikam daleko a vymýšlet nějaké speciální adrenalinové zážitky – cožpak nám jako dětem nevznikaly světy v hlavě díky naší fantazii a neoživovaly „obyčejný“ prostor kolem nás, který se proměňoval v tajemné zakleté hrady, neprostupné džungle a dračí sluje? Nebyl snad každý brouček předmětem fascinovaného pozorování a každý vrchol hory zdoláván podobně vážně jako při horolezecké expedici?

I když jsem toho během pozdějších let také hodně procestovala a zažila, tak tu intenzitu dětského vnímání se mi už málokdy dařilo napodobit a uchovat si vzpomínky natolik živé a barvité. Nakonec docházím k tomu, že rozhodujícím faktorem muselo být to, jak jsem jako dítě dokázala vnímat naplno, zcela ponořená v přítomném okamžiku a zabraná do dané situace a činnosti všemi smysly a pozorností. Právě to totiž vytváří onen pocit prostorové nekonečnosti i bezčasí.

A to jsou kvality, ke kterým se vracíme právě i během lesních terapií. Najednou děláme aktivity, které by nás vůbec nenapadlo dělat, protože jsme přece dospělí. Protože tohle je přece pro děti. Protože je to „přitom taková blbost“. Protože je to moc jednoduché až banální. Protože máme na práci důležitější věci a naše hlava nám neustále nabízí neodkladné povinnosti, veledůležité problémy, filozofická témata k řešení, vztahové trable, finanční krize, politické hrozby, rodinné rozepře…anebo alespoň nekonečnou studnici našich vlastních nedostatků, které je třeba „řešit“ I venku v přírodě, i na dovolené, i v lese. Všude a pořád.

Ale při lesní terapii to moc nejde – naštěstí. Tam nás struktura vycházky drží neustále v zapojení našich smyslů, imaginace a prožívaných pocitů. Navrací nás k cítění a k vnímání za myslí. To je v dnešní době moc potřeba. Taková extra porce „prázdninového pocitu“. Nemyslíte? Tedy – necítíte to taky tak?

Jak jste strávili v minulém týdnu sváteční dny nebo někteří rovnou i prodloužený víkend??

Já se přiznám, že jsem se celkově rozhodla toto léto pojmout víc odpočinkově než jiné roky. Ve chvíli, kdy začneme žít více v souladu s přirozenými cyklickými procesy v přírodě, nutně proměňujeme i svůj vlastní životní rytmus a návyky. Začneme se s podzimem po období hojnosti a sklízení plodů své práce pomalu více stahovat do svého nitra a všímat si dějů ve svém vnitřním světě. V zimě necháváme některé staré věci ze života odejít a procházíme určitou pomyslnou smrtí a zastavením. Na jaře zaséváme semínka svých záměrů a nejprve jen pomalu a trpělivě začínáme tkát své sny, abychom v létě začali více materializovat a ukotvovat to, co nám ze semínek vyrostlo.

Zároveň si ale toto období aktivity a dynamického růstu žádá vyvažování dostatečným odpočinkem, abychom se během něj zcela nevyčerpali a měli síly vše opravdu dotáhnout. I proto nás léto svým způsobem zpomaluje vlnami veder a láká nás k prostému bytí v zeleni, u vody, na zahradách, u večerních ohňů a západů slunce… Navíc, čím aktivnější jsme byli na jaře (no a někteří i během podzimu a zimy, přiznejme si…), tím více teď už jen stabilizujeme to, co už jsme vytvořili a co jsme si přitáhli, a odpočíváme před sklizní konce léta a raného podzimu.

Samozřejmě do toho všeho vstupuje i náš individuální příběh a naše aktuální potřeby – pokud se tak jako já nalézáte v náročnějším údobí života, které od vás vyžaduje mnoho sil a trpělivé práce, pak nabízí letní dny i zaslouženou odměnu a možnost dočerpání sil z přírody, kde je teď energie nadbytek pro všechny. Tak určitě využívejme těchto darů a oplácejme přírodě svou vděčností a péčí…

Já jsem strávila sváteční dny a víkend mimo jiné v lesích Křivoklátska, ve Středním Povltaví a v údolí Kocáby nedaleko Štěchovic.

Tradiční domácí vykuřovadla?

Právě teď je na jejich výrobu ideální čas Ta moje na obrázku jsem minulý týden vytvářela již druhým rokem k příležitosti slunovratu a svatojánského období – to nám nyní pozvolna končí, ale luční byliny a květy na motání svazků budou dostupné ještě během celého léta, v různých vlnách.

Použít se dá víceméně cokoliv, co okolo vás roste a k čemu vás to táhne. Osobně jsem zastánce toho spíše byliny vybírat intuitivně v souladu s místem, kde se zrovna nacházíme, nežli si předem vše nastudovat, promyslet a pak je „hledat“. Ony si vás už najdou samy A každý rok a na každém místě to bude navíc trochu jiné.

Já jsem třeba loni použila řebříček, třezalku a pelyněk, kdežto letos mi z původních zůstaly jen řebříček s třezalkou. Pelyněk jsem nemohla najít a tak přibyly zas jiné květy – vlčí máky a heřmánek. Ten jsem dokonce nesbírala na louce, ale přímo na zahradě, kde máme ponechanou luční část svému vlastnímu životu. Letos tu velmi hojně roste rmen, ale právě i léčivý heřmánek, který jsem nasbírala i na sušení pro čaj.

Tentokrát jsem svazky motala bez prohlížení jakýchkoliv návodů – důležité je z mého pohledu vázat víceméně za čerstva (s tím, že je dobré byliny předtím protřídit, případně zakrátit a také na chvíli volně rozložit, aby se z nich postupně osvobodili zalezlí broučci).

Loni jsem je nechala trochu proschnout a pak se vázaly velmi špatně a lámaly se. Ještě čerstvé a měkké jdou naopak vázat krásně, stačí vám k tomu jakákoliv nit, ideálně červená nebo bílá, ty jsem letos neměla k dispozici. Já nit nevyužívám moc okrasně, ale dá se s tím opravdu vyhrát.

Důležité je pořádně utahovat a nenechat vyčnívat velké trsy do stran, ale ani na vršku svazku, vše by mělo být spíš kompaktní, aby svazek pak dobře hořel a zbytečně z něj moc neopadávalo. Poté je třeba svazky zavěsit na suché, větrané místo, já je věším na provázek na trám v kuchyni. Schnutí může trvat v řádu dnů a ve vlhčích podmínkách možná i týdnů – těžko říct, tady to jde rychle!

A k čemu pak takovéto bylinné svazky? Já je používám při oslavách kola roku (slunovraty, rovnodennosti, dušičky…), ale i při různých osobních rituálech, očistách prostoru a sebe sama atd. Jakákoliv speciální příležitost může být „záminka“ pro využití těchto voňavých pomocníků.

Ačkoliv miluju světově známá vykuřovadla jako je kadidlo, palo santo nebo bílá šalvěj, tak zde je velká výhoda, že jde o naše zcela lokální vykuřovadla a že je v nich naše vlastní práce, a tedy i energie. Za mě je to diametrálně odlišný pocit než používat jen kupovaná, importovaná vykuřovadla. Nemluvě o tom, že je to zdarma Byliny mne ale propojují i s místem, kde žiju…Zkrátka těch rovin je tam spousta a můžete je i postupně objevovat…A pozor – lze používat i vykuřovadla víc lesní, např. z jehličí nebo pryskyřice nebo z mrtvého dřeva…Ale o těch třeba zas jindy.

Ptáte se, co tady, na stránce o lesní terapii, dělá netopýr…?

No, je to dobrá otázka. Odpověď na ni nám totiž dokládá, že lesní terapie má opravdu přesah – že nejde jen o nějaké ezo ulítlé čichání ke kytičkám a objímání stromů. I když prožitky během vycházek mohou být někdy až extaticky radostné a plné uvolnění a blaženosti, tak pravý smysl lesní terapie jde ještě mnohem hlouběji, minimálně v tom pojetí lesní terapie, kterému se věnuju já a řada mých kolegů.

Tato metoda nás totiž učí (špatné slovo…lepší je „připomíná“), že jsme skutečně součástí celku. Na té úplně nejpraktičtější rovině vzájemné biologické závislosti (to už popřít dnes ani nejde), ale i na té vnitřní, více řekněme emoční či spirituální. Díky lesní terapii to najednou nejen VÍME, ale hlavně CÍTÍME.

A co tedy ten netopýr? Toho jsem o víkendu našla ležet na slunci uprostřed mostu přes cíp Máchova jezera, kde jsem byla na hudebním festivalu a ráno se šla projít kolem vody a nasát místní nezaměnitelnou atmosféru, skoro až přímořskou. Netopýrek vypadal doslova a do písmene „přejetý“ a myslela jsem, že je v posledním tažení. Ale z loužičky vody z mé lahve se napil a při postrčení se hýbal, i když neochotně.

Tak jsem ho vzala do ubrousku a opatrně přenesla do stínu a do bezpečí, na břeh jezera k mokřadu, kde by se snad mohl vzpamatovat. Vytvořila jsem mu improvizovanou nádržku na vodu z listí a věřila, že se případně napije i z vod jezera. Dokonce se chvílemi až rozbíhal a pacičkami natahoval po láhvi a dělal u toho obličejíky a zvuky jako každé jiné zvířátko.

S netopýrem jsem se nikdy takhle nablízko nesetkala a bylo to pro mě podivuhodně silné setkání. Doteď na něj myslím, jestli to přežil a jak se asi má. Život v přírodě je tak křehký…

Lesní terapie nám přináší do života větší citlivost a vnímavost vůči všem formám života. Najednou vnímáme, že jsme všichni stejně hodnotní a důležití – lidé, stromy, rostliny, houby, hmyz, savci…i netopýři. A že pomoci bezbrannému tvorovi (byť s nálepkou něčeho „temného“ nebo ošklivého) znamená pomoci bližnímu, pomoci členu naší pozemské rodiny. A jako mnohokrát mi na mysl přichází „Jsme jedné krve – já a ty“…

Červen….

…čas dozrávání, blížící se vrcholné sklizně…čas hojnosti, požehnání, úrody…sklízení prvních plodů toho, co jsme zaseli…užívání si darů, světla, tepla…sladká chuť ovoce, zlátnoucí obilí, pestrost lučního kvítí, sálání slunce, večerní ohně…to vše je tu pro nás jako určitá odměna za dlouhé měsíce chladu a tmy a příprav semínek na svůj velký den.

A co dozrává u vás a ve vás?

Lesní terapie není jen o lese a jen o smyslových prožitcích. Pomáhá nám obecně reflektovat dění v přírodě, související s děním na všech jiných rovinách, včetně našeho nitra. Pomáhá nám zpomalit nebo úplně na chvíli zastavit, abychom mohli vnímat – to venku i to uvnitř. Zvýšit kvalitu našeho života, kdy mnohdy jen jdeme z bodu A do bodu B bez toho, abychom si položili otázku: kam a proč vlastně jdu?

Tyto tři pamětní lípy byly nad vlakovým přejezdem ve vesnici Osov, kde aktuálně žiju, umístěny během vlny vysazování lip na památku založení Československé republiky. Ta proběhla v podobné době na celém našem území a tyto památné prvorepublikové lípy tak najdeme v mnoha obcích ČR (a předpokládám i SR).

Co mě ale moc potěšilo, když jsem u nich nedávno postála a přečetla si nově umístěnou ceduli – byly vysazeny 27. dubna 1919. Přesně v den narození mojí prababičky Marie (která se mimochodem narodila také na Podbrdsku! byť trochu jinde než je Osovsko).

Měla jsem v těle velmi zvláštní pocit, když jsem si to plně zvědomila – lípy sem někdo slavnostně zasadil, když tahle moje prababička, se kterou jsem částečně vyrůstala v jihočeském Písku, poprvé otevřela oči. Prababička už tu 18 let ve fyzické formě není, ale lípy jsou stále zdravé, krásné a chystají se kvést. Jako by se skrze ně na chvíli vrátila zpět do světa hmoty. Vlastně se mi to nedaří popsat tak, jak jsem to doopravdy cítila a vnímala, protože jsou to prožitky za slovy, za popisy. Ale asi tušíte, jakým směrem se ubíraly moje myšlenky a emoce.

Stromy nám často mohou přinášet podobné krásné a někdy i trochu smutné vzpomínky…Často si je spojujeme s konkrétními lidmi, událostmi, příběhy…Nesou paměť a je v nich otisk, který často ty lidi, události a příběhy v čase překonává a zároveň je uchovává pro nás i pro další, kteří přijdou po nás.

Máte také stromy, které vám něco či někoho připomínají? Stromy, které sázel váš tatínek nebo dědeček? Stromy, pod kterými vás někdo políbil poprvé anebo na první máj? Stromy, ke kterým jste chodili pro útěchu v nějakých těžkých situacích? Stromy prostě vyprávějí.

Tak už máte naložíno??

Já už skoro dva týdny. Ale pokud jste to ještě letos náhodou nestihli, tak smrkové výhonky jsou stále jemné a křehké a je možné je sbírat. Výroba sirupu je opravdu jednoduchá – stačí na dno (čisté!) velké zavařovací sklenice dát několikacentimetrovou vrstvu výhonků, posypat hojně cukrem (obvykle kupuju tmavý, ale ten jsem letos včas neobjednala a v naší obci sehnala jen klasiku ), na cukr pár koleček bio citronu, aby se jím cukr tak akorát zakryl (zde bych opravdu chemicky ošetřovaný nedávala), a takhle tolik vrstev, kolik vám vyjde. Podstatné je, aby poslední vrstvou byl cukr (nešetřete s ním, je to zároveň i konzervant a sirup opravdu užíváte po lžičkách).

Také dbejte na to, abyste sklenici dobře utěsnili potravinářskou fólií s gumičkou a k obsahu nádoby se nedostal žádný vzduch (tahle dobrota dost ráda chytá plíseň). No a pak už jen postavit za okno na dva až tři týdny a sledovat ten alchymický proces, díky němuž výhonky postupně ztrácí barvu, vše si sedá a vytváří se průhledný hustý sirup. Ten po požadované době slijeme (opět do čistých) sklenic či lahví a skladujeme v lednici.

Já na borovici a smrk nedám dopustit, pokud jde o nachlazení a podobné potíže, hlavně pak na podzim a v zimě. Nejvíce se mi právě osvědčila kombinace čaje z čerstvého borového jehličí (z popadaných, ale pěkných větviček, které zrovna nasbírám v lese) a smrkového sirupu, který přidávám do čaje až po lehkém vychladnutí, aby se zachovaly živiny. Výborné jsou také borové či smrkové pupeny vylouhované v oleji.

Zkrátka cokoliv z těchto úžasných jehličnanů, které všichni máme určitě hojně okolo sebe, je zázrak na všechny moribundusy, co pak přicházejí v chladném období roku anebo kdykoliv jindy.

No a jinak se můžete léčivých lesních terpenů (chemických sloučenin, které vylučují všechny lesy, i ty listnaté), jež jsou pro naši imunitu velmi blahodárné, nadýchat i během některé z vycházek s lesní terapií.

INTENZITA KONTAKTU S PŘÍRODOU

Uplynulý víkend, který jsem trávila (jako často poslední dobou) v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, jsem po hoooodně dlouhé době přespávala pod širákem, asi jen deset patnáct minut chůze od břehů Máchova jezera, v krásném borovo-březovém lese plném vysokého borůvčí.

Původně to vzniklo jako takové nouzové přespání, během návštěvy kamarádky, která aktuálně žije v obytné dodávce, kde není místo nazbyt pro hosty. Na parkovišti na betonu vedle dodávky jsem spát nechtěla, už proto, že zde parkovaly i další obytné vozy, a tak jsem si našla své místo opodál v lesích, kde už jsem byla pěkně ukrytá před nezvanými zraky.

Vlastně to bylo poprvé, co jsem spala v lese takto sama, bez přátel, bez partnera, i když to nebylo „od civilizace“ nijak daleko, kdyby se cokoliv dělo. Jen jednou jsme takhle v rámci jedné výzvy přespávali v lese s partnerem každý jinde, ale při troše snahy jsme na sebe tehdy viděli.

Strach jsem ale neměla vůbec. Místo bylo tak přívětivé a měkkounké díky pískovému podloží, že jsem se tu cítila hezky chráněna a opečována Lesem. Navíc to byla snad první letošní opravdu teplá noc, kdy se až k ránu udělalo chladněji. Ale i tak bylo ráno krásné, s hlasitým zpěvem jarního ptactva (jakmile jsem si vyndala špunty z uší, které mě chránily před pískotem komárů a vzdálenou diskotékou od jezera ).

Navíc jsem si brzy ráno, už kolem sedmé, udělala malý výlet k jezeru, které mě odměnilo slunečně-mlžnou pohádkovou atmosférou plnou ticha a klidu (a taky rozhovorem s čilým staříkem, který se sem prý chodí koupat každé ráno po celý rok!). I já jsem později během dopoledne skončila aspoň na chvilku v chladných, ale osvěžujících vodách, při první letošní (trochu otužilecké) koupeli.

Všechny tyto zážitky by se daly popsat jako blízké setkání s přírodou a se živly, po delší dobu, než je jen procházka přírodou na pár hodin, kdy se pak vracíme do teplých postelí mezi čtyřmi stěnami. Intenzita, kterou zažíváme třeba právě při přespávání venku (zvláště pod širákem – stany jsem nějak nikdy neměla moc ráda) nebo při chladné koupeli v přírodní vodě, je něco, co se nedá moc nahradit.

A asi není nutné ji zažívat každodenně, kdy pak může zřejmě i trochu zevšednět nebo se stát naopak už trochu příliš náročnou. Můžeme si ji ale dávkovat tak, abychom se průběžně skrze tento kontakt oživovali a probouzeli své tělo, smysly, schopnost vnímat sebe i přírodu. I jistá míra diskomfortu je velmi léčivá, pokud známe dobře své hranice a cítíme, co ano a co už ne. Bez této intenzity a diskomfortu ale zakrníme, otupíme se, ztrácíme odolnost, ale i přirozenou živost živočicha, kterým jsme. Ztrácíme to propojení se Zemí a všemi jejími tvory.

Intenzivnější (byť kratší) kontakt s přírodou ale zažíváme i během našich vycházek s lesních terapií, a učíme se přitom, jak jej rozvíjet během dalších našich vlastních putování přírodou v budoucnu. Není to žádná „jednorázovka“, na kterou není, jak navázat. Naopak, jde o přístup a techniky, které můžeme stále prohlubovat.

Máte také své místo v přírodě poblíž svého bydliště, kam chodíváte často??

Pro inspiraci, pro uklidnění, pro ponoření do sebe a vhled do vašich situací…?

Pro mě je jedním z takových míst tento vrbový hájek, kde prastaré vrby tvoří půlkruh, kam se lze krásně schovat. Pod nimi se nachází malý pahorek, kde často uvažuju nad tím, jak asi vzniknul a co se pod ním asi tak schovává…Pravda je, že je na tomto místě zvláštní energie a přichází mi zde často nečekaná poznání a uvědomění.

Zrovna nedávno mi tady přišla vize, co bych měla v následujících letech začít budovat, další z mých úkolů zde…No, je to celkem velké!

Je moc důležité taková místa ve svém okolí nacházet a navracet se na ně, protože z nich lze čerpat mnoho síly, ale také jim jejich dary oplácet skrze naši péči a lásku…

PŘÍRODA – NEMĚNNOST I PROMĚNLIVOST

Pokud chodíme často ve vědomé pozornosti do přírodního prostředí, zjistíme, že jedinou jistotou je tu změna. Tak jako je tomu i v našich životech. Poskytuje nám to zajímavou reflexi vztahu mezi neměnností a proměnlivostí, které svým způsobem jsou jedním a totéž – záleží jen na naší schopnosti tento paradox uvidět a pochopit.

Příroda je totiž neochvějně stabilní v tom, že prochází svými předvídatelnými cykly neustálých proměn. Ačkoliv člověk všemožně ovlivňuje klima svojí aktivitou, i tak máme například v naší zeměpisné šířce jistotu, že po chladné a nevlídné zimě přijde svěží a voňavé jaro. Nebo například, že dříve nebo později během měsíce května rozkvetou kaštany svými bujnými, bílými lucerničkami, tak jako je tomu na fotce.

Ačkoliv se na společenské a politické úrovni mohou dít velké proměny a převraty, mohou přicházet období míru i války, krize i blahobytu, a podobnými zákruty mohou procházet i naše křehké individuální životy, příroda jako by si s tímto lidským děním nedělala sebemenší starosti – včelky dál pečlivě opylují květy, ptáci nosí v zobáčcích červíky a pampelišky zaplavují louky svou sytou žlutí, aby zanedlouho ukázaly bílé hlavy plné polétavého chmýří…

Je v tom tedy jak naprostá stabilita, tak naprostá proměnlivost. Je na nás, co z toho si odneseme do svých vlastních životů. Do svého vlastního přístupu k tomu, co se děje kolem nás a v nás. Já si z toho například v poslední době odnáším to, že mohu být zároveň pevně zakořeněna a ukotvena v klidu, míru a přijetí, a zároveň plně otevřená změnám a nečekanému vývoji. Můžu čerpat toto vědomí, že všechno jednou pomine – to krásné, i to těžké, a je to tak v pořádku.

Všechny ty okamžiky se mohou v našem vnímání stát jen vlnkami čeřícími hluboký a klidný oceán pod nimi. Příroda nás učí vychutnávat si každý okamžik, a zároveň na něm nijak nelpět a vítat každý okamžik další.

A co z jarní přírody nyní čerpáte vy?