ČLÁNKY

Když průvodce lesní terapií vypustí sponzorovaný příspěvek ohledně své vycházky či jiné akce, kde se pořádají vycházky s lesní terapií, sklidí kromě projevů zájmu, lajků a srdíček také mnoho údivu, posměšků i urážek. Setkala jsem se s tím už já i moji kolegové.

Na rozdíl od dnes již (aspoň relativně) uznávané oficiální psychoterapie a některých jiných známějších metod, je lesní terapie inspirovaná japonským shinrin-yoku, ač na vzestupu, stále něčím, co je pro část lidí obtížně pochopitelné. Proč jít s průvodcem do lesa, když mohu sám? Proč za to dokonce ještě platit? To je zas další podvod na lidech? Zas další „rádobyterapie“, která ještě někomu uškodí? Zas další pokus o byznys? Nebo se tam snad účastníkům rozdávají drogy, aby si v lese zažili něco víc?

Inu, zde je jen malý výběr z mých zpětných vazeb, z poslední lesní terapie o minulém víkendu, ale přesně, jak píší účastníci – je velmi těžké předat slovy něco, co se musí zkrátka zažít… 😉 Každopádně mne hřeje na srdci, že ač lesní terapie je ještě „dítětem“ mezi cestami léčení a sebepoznání, její otisk v lidech je často hluboký. Je to z jednoduchého důvodu – vrací nás k tomu, co je pro nás naprosto přirozené a nezbytné, jen jsme na to bohužel zapomněli nebo tomu nedáváme tolik prostoru a času, kolik si to zaslouží.

„Pocit, že vůbec nic nemusím, bezpečí, sdílení.“

„Nedá se to popsat, musí se to zažít.“

„Nevšední zážitek který aby se pochopil, musí se zažít…. slovy jde jen těžko popsat. Pokud to ale někdo dovolí, okusí pravou lesní koupel 🙂 Také by bylo vhodné slovo znovupoznání, protože každý nějak vnitřně cítíme touhu po přírodě jako takové, ale bohužel dnes se každý žene za jinými cíli….. když se člověk ale otevře přírodě, může najít ztracené pouto které jsem i já okusil a děkuji za to.“

„Cesta do pohádky, odpočinek, ztišení a zpomalení, čerstvý vzduch, vůně, volnost, milá průvodkyně, příjemná skupina, krásné místo a výhledy“

„Vnímám mnohé, co jsem doposud přehlížel. Při procházce parkem se nyní cítím naprosto jinak než před terapií a vnímám o dost více všechny pocity a emoce které jsem ´znovu nalezl´ během terapie.“

Přirozenost a harmonii uvnitř sebe samých je velmi obtížné nacházet v prostředí, které je nepřirozené a neharmonické. Naše civilizovaná společnost, její hlučná města a jiné výtvory často nejsou v souladu s principy přirozenosti a harmonie.

Proto nás to tak láká do přírody, kde vnímáme, že je vše tak nějak „v pořádku” – přesně tak, jak to je, tak to má i být. I když zde třeba vidíme ne vždy citlivé lidské zásahy a úpravy, vnímáme zároveň i to, jak síla života stejně vládne všemu, přetváří vše nefunkční a pokažené a uvádí to opět do souladu. Někdy pomalu a nenápadně, někdy s velkou silou. Ale příroda zná cestu a nakonec si ji vždy najde.

Díky vystavení se této síle se i my léčíme, harmonizujeme, nacházíme svou ztracenou přirozenost. Nevytváříme nic nového, jen se rozpomínáme na to, co jsme pozapomněli. Cítíme to jako „návrat domu“. Lesní terapie je nástrojem, který nám umožňuje tento léčivý stav „znovuuvedení” se do harmonie zažít.

Vidíte to, co vidím já? 😀 Ano, pro ty z vás, co propadli divokým jedlým bylinám, tak jako já před pár lety, už pomalu nastává to nejkrásnější období roku, kdy své hlavičky vystrkují mladé křehké rostlinky bršlice (viz foto – zachycena i s typickou „kozí nohou“, kterou má v názvu), kopřiv, orseje, ptačince a mnohé další.

Sběr plané zeleniny dodává pobytu v lese zas ještě další rozměr – les poskytuje svou štědrou náruč hojnosti nejen v podobě zklidňujících smyslových podnětů, ale i v podobě chutných živin pro naše těla. Od jara do konce sezóny tak s sebou při pochůzkách nosím plátěné pytlíčky či proutěný košíček pro tyto poklady. Přes chladnější část roku pokaždé část nabytých vědomostí ohledně bylin a schopnost jejich rozpoznávání trochu ztratím 😀 , ale vždy něco v hlavě zůstane a zbytek si zase postupně osvěžím nebo mi poradí chytré aplikace, které umí bylinky poměrně spolehlivě rozpoznat 🙂 Každý rok se tak můj repertoár rozšiřuje.

Tak lovu bylin zdar a užívejme si navzdory všemu náročnému toto krásné období pučení…

Přemýšlela jsem onehdy nad tím, jak se mi nelíbí ten pojem „rekreační funkce lesa“, která se v odborném slovníku používá jako protiváha zejména k „produkční funkci lesa“, tedy k pohledu na les primárně jakožto na zdroj surovin. Rekreační funkce lesa mi navozuje pocit jakési zábavy, odreagování, spojuju si to asi nejvíce se sportem a klasickou turistikou. Což samozřejmě samo o sobě není nic apriori špatného – pokud se tak děje s respektem k přírodě a všem jejím obyvatelům. Spíše za sebe vnímám tuto funkci mnohem šířeji, že les není jen hezké pozadí pro naše aktivity. Ale pak jsem si rozebrala onen termín, „re-kreace“. Znovustvoření, tedy obnova, ano, to JE přesně ono! Ať už to má jakoukoliv podobu, my se do lesa chodíme obrodit, oživit, naplnit, vyživit, tedy se přeneseně znovu stvořit 🙂 Takže ono to vlastně docela sedí, že…

Při lesní terapii se příroda stává právě nikoliv jen tou kulisou, ve které je nám fajn, a můžeme si tam s někým během procházky popovídat nebo se tam projet na kole či zaběhat. Stává se aktivním prvkem v našem procesu, je jeho spolutvůrcem a nezřídka je skutečně i nefalšovaným terapeutem. Když po těch několika hodinách „vylezeme ven“, jsme aspoň o trochu jiným člověkem, než když jsme do lesa vcházeli…To je pravá rekreace skrze les…

My lidé jsme jako ta kaluž…Můžeme se na ni dívat a vidět „jenom kaluž“, trochu vody se špinavým blátem a spadaným listím, vlastně není ani nijak hezká, není čistá nebo zajímavá, a tak ji bez povšimnutí přejdeme jako překážku na cestě. Anebo, když změníme svůj úhled pohledu a zaměření svého zraku, můžeme vidět, jak se v ní odráží okolní stromy, les, svět, vesmír. Stačí opravdu „jen“ změnit to, na co upíráme svou pozornost a trochu pootočit své vnímání.

I my všichni jsme jen obyčejní lidé z masa a kostí, s nedokonalými, křehkými těly i myslemi, zatíženými různými starými programy. Máme každý tolik chyb. A přesto se v každém z nás neustále zrcadlí dokonalost celého vesmíru…Záleží „jen“ na co se zaměříme a co se rozhodneme a dokážeme vnímat 🙂

Při lesních terapiích se nám často rozbřeskne, jako by se nám vyjasnil zrak a rozšířila se naše schopnost vnímat (ve světě venku i v tom našem vnitřním), kterou v běžném životě často používáme jen na pár procent její opravdové kapacity.

Dnešní sluníčko a modrá obloha mě vytáhly ven už dopoledne – tomu nešlo odolat, i když většinou si vycházky (pokud nemám celý den pracovní) nechávám až na odpoledne a dopoledne se snažím udělat co nejvíc práce. Na loukách a v lese bylo nádherně, ptáci zpívali, paprsky hřály, jaro ve vzduchu…a přece jsem pořád musela myslet na to, že čas běží, že musím jít domů uvařit „včas“ oběd a začít odškrtávat svůj seznam povinností na dnešek. Musím začít už zase „pracovat“. A pak mě to úplně zastavilo – počkat, není TOHLE moje práce?

Ano, lesní terapie a vše okolo nich mne (zatím) neživí, a z toho, že si teď dopřeju čas venku v přírodě, mi nic přímo nevzejde, na co se by se dala dát cenovka. Ale já jsem sem, na tuto krásnou planetu, přišla právě proto, abych navazovala blízký kontakt s přírodou a tento způsob blízkého kontaktu předávala dále! To JE moje práce a cokoliv, co k ní přispívá, co ji prohlubuje a dále posouvá, je tedy její součástí. Je to to nejdůležitější, co teď mohu dělat! 😀

Ten čas strávený „jen tak“ v lese mne vyživí, dosytí, přijde mi mnoho energie, inspirace, vhledů, nápadů na další příspěvky a sdílení, na další rozvoj toho, co lidem nabízím…A hlavně, i kdyby to nemělo nijak přispět k tomu, co ze sebe dávám dále světu, tak je to něco, co mne nejvíc na tomto světě naplňuje a to není málo…

Dovolte si i vy toto spočinutí, zregenerování, zastavení…není to možná něco, co by přineslo okamžitý „výsledek“ (i když ty měřitelné výsledky jsou u lesní terapie dost rychlé, jak nám dokázaly světové výzkumy vlivu těchto metod na naše zdraví a další ukazatele našeho stavu), každopádně je to ale DAR, který můžete sami sobě dát. A můžete si být jisti i tím, že je to dar, který bude rozsvěcovat další a další lidi, jako kruhy na vodě… 😉

Také to začínáte poslední dny cítit? Závan jara, zatím vzdáleného, ale přeci dávajícího o sobě vědět? Každý rok kolem Hromnic/Imbolcu tuto změnu energie v přírodě vnímám a postupně jsem schopná to lépe rozpoznat. „Něco“ se prostě změní a vzduch začne vonět svěžestí, která tam předtím nebyla.

Včera jsem si po delší době, kdy jsem neměla chuť ani čas vyrážet do věčných plískanic, vyrazila na louky pod les a počasí bylo spíše aprílové. Vystřídal se drobný déšť se sněžením, sluníčko a modrá obloha s temnými dramatickými mraky, do toho vanul silný svěží vítr a na závěr mne domů doprovodilo jemné krupobití ostré jako jehličky 😀

Připadalo mi to, jako by příroda tančila tanec živlů, vysvobozující se z okovů nehybné zimy. Ta samozřejmě ještě hned tak nekončí, ale to je právě to mystérium – to nové nepřijde většinou už „hotové“, zčistajasna, když je to staré už definitivně pryč. To nové se RODÍ pomalu, postupně, ve svém tempu, často neviděno, když se to staré ROZPADÁ, a my o tom třeba ještě ani nevíme…

Byl to jeden z těch dní, kdy jsem měla pocit, že se mi v životě nedaří vůbec nic. Znáte to… Šla jsem širokou lesní cestou, po které chodím často a většinou s velkým potěšením, ale zrovna ten den mi hlavou vířily samé chmurné myšlenky a okolní zimně našedlá krajina mi moc veselí nepřidávala a spíš jsem všude viděla samé pokroucené tvary, zlomené stromy, temné kaluže a tak… Najednou impuls v těle – zamířit nahoru na tu úzkou pěšinku, kde jsem nikdy nebyla, hmmm…Chvíle váhání, ale už dobře znám tyto pocity v těle a tak se rozhoduju nepokračovat ve známé cestě a zkusit se podívat na neznámé místo. Cesta mě vede paralelně s onou širší cestou, jen kus výše, o něco hlouběji lesem. Na konci cesty, spíše jakési mýtinky, nízký nekrytý posed, jen taková konstrukce opřená o strom. To bylo přesně to, co jsem potřebovala! Vylézt si nahoru na místo, které je trochu vyvýšené (nadhled) a aspoň na nějaký čas tam spočinout a jen tak být. Ach, ta úleva…Někdy, když jen tupě jdeme, krok za krokem, tak nám v hlavě jedou různé příběhy a programy, a tak je potřeba se opravdu zastavit a chvíli jen nasávat přítomný okamžik. Kdybych ten impuls z těla neposlechla a jen mašírovala dál, nepoznala bych tuto malou pěšinku a neobjevila skrytý posed, který z hlavní cesty není vůbec vidět. Nepřišel by okamžik uvolnění a přijetí, který jsem v tu chvíli nutně potřebovala prožít.

Na vycházkách s lesní terapii se učíme chodit přírodou jinak – ne podle jasně daného plánu a s vidinou cíle, ani jen tak „zbůhdarma“ na autopilota, ponořeni do svých myšlenek. Učíme se chodit vedeni vnitřním kompasem – některé pozvánky jsou zaměřeny na vedení srdcem, jindy se necháváme „zavolat“ konkrétními stromy nebo jinými bytostmi, intuitivně jsme vedeni k lesnímu „pokladu“ a podobně. Je to velmi zajímavý způsob chůze krajinou…A ano, dá se tomu postupně učit a svůj vnitřní kompas zdokonalovat 🙂

Proč lesní terapie funguje tak dobře terapeuticky, když během ní nic nerozebíráme, nezaměřujeme se na problém, nic cíleně neřešíme? Maximálně při sdílení krátce promluvíme o svých aktuálních pocitech, které se ale vztahují spíše k právě prožitému během kreativních aktivit v lese, a nedostáváme na ně žádnou zpětnou vazbu, nejde tedy o efekt terapeutické skupiny.

Věřím, že důvodů je mnoho, ale jeden, který mi vyvstal, je to, jak bezpečně se většina lidí v přírodě cítí, alespoň tehdy, pokud tam nejsou sami, což při lesní terapii nikdy nejste a vždy jsem tam alespoň já jako průvodce a často i další účastníci vycházky.

Les představuje „bezpečnou náruč“ – místo, kde můžeme být plně sami sebou. Kde se můžeme projevovat tak, jak zrovna potřebujeme. Kde nejsme hodnoceni a souzeni. Kde jsme přijímáni bezpodmínečně. Kde se můžeme skutečně uvolnit, vydechnout, pustit ze sebe všechno napětí, úporné zacyklené myšlenky i náročné emoce. Les nás bere i s tím vším. Tím nám modeluje stav, který jsme možná málo v minulosti zažívali, třeba v rodině původu nebo i v té současné. Je to také stav, který bychom si ideálně měli umět vytvořit sami v sobě za všech okolností, ale často se nám to úplně nedaří.

Myslím, že právě proto se během lesní terapie daří přicházet na nečekané vhledy a řešení, pouštět starou zátěž, zpracovat emoční stavy či obnovovat energii.

Při svých nedávných potulkách krajinou jsem si všimla jedné věci – to, kam intuitivně při vycházce zamířím, hodně odráží můj aktuální stav a potřeby, a následně to můj stav dokáže silně ovlivnit a proměnit. Někdy třeba cítím, že vyloženě potřebuju otevřenou krajinu, daleké rozhledy, hodně prostoru kolem sebe. Někdy mne lákají místní prastaré, zčásti zarostlé aleje se spoustou ostružiní a dalších šlahounů, vytvářejících koberce i visící závoje – jako bych se zde potřebovala ukrýt před moderním zrychleným světem a zkontaktovat s našimi předky, kteří tyto aleje zakládali. Jindy šplhám nahoru do kopců, jako bych chtěla být co nejdále a nejvýše, v hlubinách lesa, kde mám nejpřirozeněji kontakt se svými nejniternějšími a nejdivočejšími částmi, se svojí ryzí podstatou. A někdy se prostě jen chci kochat loukami s kvítím a vlnící se trávou a užívat si radosti a lehkosti bytí.

Lesní terapie nás učí naslouchat těmto svým vnitřním impulzům, namísto toho, abychom si vždy vycházky plánovali z mysli, doma „od stolu“. Někdy si taky doma studuji mapy a vytyčuji trasy, které vypadají zajímavě a kde to neznám. I tyto plánované výlety mají v životě své místo, ale neomezujme se jen na ně, zvláště pokud v naší blízkosti jsou místa, se kterými jsme dlouhodobě propojeni, a mají pro nás své dary. Někdy kontakt s místy hned „za humny“ je ten nejvíce vyživující, protože se navzájem „známe“. Vyrážejme častěji za těmi „svými“ známými stromy, na své oblíbené vyhlídky, na své prochozené pěšinky, které si na nás zvou právě tehdy, kdy potřebujeme jejich specifickou energii…