Lesní střípek 49

LESNÍ ZRCADLA

Řeklo by se…obyčejná kaluž v lese, že? Svým způsobem to tak je…Po vydatných a hlavně vytrvalých deštích jsou teď lesy nasáklé jak houba, zbrázděné nově vzniklými jezírky, tůňkami, stružkami, potůčky…Skoro by to někoho mohlo až odradit od lesních vycházek, protože už to opravdu často vyžaduje holínky anebo smíření se s nánosy bahna na nohách či přímo mokrem v botách.

Ale…zkuste si k jedné z těch kaluží na chvíli přisednout a pozorovat svět, který se v ní rozprostírá. Je to Vesmír sám pro sebe. Mikrokosmos, u kterého lze strávit hodiny. Vrcholné umělecké dílo, pro toho, kdo se umí dívat. Nekonečné bohatství smyslových vjemů – barev, tvarů, struktur, světel a stínů, odrazů… Svět, kde se temná voda snoubí s mechy, větvičkami, jehličím, kůrou a šiškami, aby vytvořila krajinu s neopakovatelnou kompozicí…

Někdy mne to pořád ještě dokáže fascinovat, jak kolikrát ani nemusíme vystoupat někam na vrchol kopce nebo na rozhlednu nebo dokonce jet do exotických končin…ale stačí se porozhlédnout po lese v našem okolí a všímat si kouzel, která nám unikají, když jím jenom tak procházíme a sotva zaznamenáváme, co je okolo nás.

Tomuto umění všímavé pozornosti, která přináší nejen radost, hravost, krásu a okouzlení, ale třeba i hluboká uvědomění, se učíme i na vycházkách s lesní terapií. Zpomalíme natolik, abychom dokázali zachytit téměř nezachytitelné. Pak teprve se dějí zázraky.

Lesní střípek 48

JAK SI UŽÍVÁTE DEŠTIVÉ DNY?

Zůstáváte ve dny jarních dešťů zalezlí doma nebo vás to vytáhne na procházku i tak?

Přiznám se, ve velkém lijáku či vytrvalém dešti, pokud do toho fičí vítr od severu a není ani deset stupňů, se ani mně ven nechce Ale pak jsou dny, kdy je déšť opravdu něžný, jemný, hladivý…takhle jsem to zažila třeba před pár dny na mé oblíbené trase v údolí Litavky u Lochovic Přináším vám pro inspiraci pár fotek z tohoto pošmourného dne, kdy jsem si moc užila svěžest a živost přírody, které s sebou déšť na jaře přináší…

A taky jsem nasbírala spoustu bylinek, které jsou teď opravdu šťavnaté a plné živin i energie pro vzpružení našich po zimě znavených těl.

Zkuste příště až budete venku a bude pršet…

vnímat zvuky deště na různých druzích povrchu – déšť pleskající o kameny, déšť v korunách stromů, déšť na hladině vodní plochy, déšť na vašem deštníku či pláštěnce…

všímat si vůně deště ve vzduchu nebo přivonět k mokrému listí, mokré hlíně, mokré kůře stromů, mokrým kamínkům na cestě…

všímejte si zrakem, odkud kapky na nebi vychází – dokážete je sledovat seshora až dolů? dívejte se na déšť na pozadí stromů, ale i proti jiným kulisám, jak se liší…pozorujte déšť, který dopadá do kaluží nebo na rybník…déšť, který dopadá do nastavené dlaně…

vystavte na chvilku svou tvář nebo ruce dešti a všímejte si pocitu, když na vás dopadají jeho kapky…zkuste se dotknout kapek na listech…déšť můžete i ochutnat, když zakloníte hlavu

Lesní střípek 47

Jaro venku = jaro uvnitř?

Jaro se poslední dny hlásí trochu nesměle, ozývají se opět noční mrazíky, měli jsme tu i chumelenice, déšť i vítr jsou opět řezavě studené…jak toto přechodové období mezi zimou a jarem působí na vás a na vaše „vnitřní jaro“?

Čím dál více mě fascinuje, že když se na to opravdu vyladím, pozoruji, jak se ve mně (a obecně se určitě totéž bude dít i na úrovni celku) zrcadlí procesy, které se odehrávají venku.

Někdy možná čekáme, že s nástupem jara přijdou náhle velké životní změny, jasná rozhodnutí, spousta elánu a chuti do všeho, smršť nápadů A můžeme být zaskočeni nebo i frustrováni, když se tak neděje. Když pořád jsme někde zaseknutí nebo se něco táhne či zůstává zahaleno v mlze.

Ale podívejme se opravdu VEN, abychom viděli, co a proč se děje UVNITŘ. Sice nám tu vyrašila spousta nové zeleně, lístečků a kvítků, ale zároveň přetrvává i chlad, který nás stahuje víc dovnitř. Časy se lámou, ale děje se tak ve svém tempu. S připomínkami toho, co ještě přetrvává z minulosti a chce naši pozornost. S respektem k posvátnému načasování všeho.

Jistota je, že vše přijde ve správném čase Nemusíme se bát, že by jaro nepřišlo…a že by nepřišly změny v našem životě. Ale oboje přijde tehdy, až to bude k tomu zralé a správné.

Lesní střípek 46

VYŽIVENÍ JAREM…

Ačkoliv k období začátku jara patří i občasné přetrvávající záchvěvy zimy, tak jako je tomu v tyto dny, přece víme, že jaro a světlo opět po roce převládly nad zimou a tmou. Je to jistota, která našim životům dává řád a oporu. Jistota cyklické proměnlivosti všeho ve vesmíru.

A tak můžeme začít naplno vyživovat svá těla i duše těmito dary. Stačí k tomu „jen“ obyčejná všímavost během našeho pobytu venku, ať jde o sebekratší procházku nebo možná jen o cestu do práce či z práce. Necháme tyto dary ležet ladem, aniž bychom z nich načerpali sílu a energii do nového období nebo je s vděčností a láskou přijmeme…? To rozhodnutí můžeme dělat každý den.

Co na jaře nejvíce oživuje a vyživuje vás? Jsou to první zelené bylinky rašící podél cest, v lesích a na zahradách – třeba kopřivy na lahodný čistící čaj nebo bršlice nasekaná na jídlo? Nebo pestrobarevná kvítka zaplavující postupně celý kraj – jaterníky, fialky, křivatce, sasanky, dymnivky, sedmikrásky, pampelišky, podběly a mnohé další….? Jsou to kvetoucí keře trnek či dřínů? Nesmělé zelené pupeny listů a květů na stromech, které se někde už začínají rozvíjet naplno a jinde teprve čekají na ten správný čas? Keře zlatého deště, které jako sluneční kotouče zrcadlí čím dál pronikavější slunce na obloze? Hebké kožíšky „kočiček“ na vrbách? Ten teplý, neskutečně voňavý vzduch a svěží jarní déšť? Tolik, tolik darů…

Na takovouto „terapii jarem“ můžeme chodit každý z nás každý den a zcela zdarma Stačí mít otevřené všechny smysly a také srdce schopné vnímat krásu.

Pokud ale chcete tuto schopnost všímavosti rozvíjet do větší šířky i hloubky, nechat se inspirovat konkrétními aktivitami a technikami, sdílet toto propojení s druhými, poznat krásná nová místa a nechat se opečovat několikahodinovou nebo i delší lázní, pak má určitě smysl zajít na vycházku s lesní terapií anebo přímo na pobyt, kde je lesní terapie součástí.

Lesní střípek 45

ZASTAVENÍ

V lesní terapii, tak jako v životě, je klíčová schopnost dokázat se zastavit.

To není ani tak fyzický úkon jako hlavně něco, pro co se rozhodujeme a čemu musíme dát svou vědomou pozornost. Můžeme totiž klidně být fyzicky zastaveni a přesto nám může hlava „jet naplno“ a nepustit nás k opravdovému zastavení.

Můžete chodit lesem a vlastně v něm nebýt doopravdy přítomni. Můžete vidět a přesto nevidět, slyšet a přesto neslyšet…žít a přesto nežít. Vše záleží v prvé řadě na uvědomění, že nejsme plně přítomni v místě a v situaci, ve kterých se nacházíme. Pak musí přijít zevnitř rozhodnutí to chtít proměnit, což souvisí s motivací, například prohloubit daný prožitek. A až potom reálný krok, kdy svou pozornost zaměříme na vnitřní ztišení a probuzení svého smyslového (případně i mimosmyslového/jemněhmotného) vnímání. Pak se začnou dít zázraky…Náš život se teprve tehdy stane doopravdy živým, nebo chcete-li, naplno žitým.

Znáte to určitě i z jiných kontextů ve vašem životě. Můžeme například ve své práci zažívat pocit rutiny a autopilota, kdy jen bezmyšlenkovitě vykonáváme nám známé úkony, které nám už možná ani nedávají žádný vyšší smysl. Nebo se to děje během jídla, kdy automaticky něco nabíráme z pytlíku nebo talíře a suneme to do úst, přičemž u toho s někým mluvíme, telefonujeme, píšeme, posloucháme či sledujeme něco atd. Někdy takhle prožíváme i komunikaci a bytí se svými blízkými, kdy jsou s námi v jednom prostoru, můžeme i vést konverzaci, můžeme s nimi být i opravdu fyzicky nablízku, a přesto plně nevnímáme jejich řeč těla, energii a různé jemné signály, které k nám neustále vysílají.

V dnešní době je to tak trochu epidemie žití, ve kterém nejsme plně angažováni. A přitom právě toto je tím klíčem, který odemyká naši životní energii. Protože naprosto jakákoliv (i zcela fádní nebo nám dobře známá) činnost, místo nebo interakce najednou získají na barevnosti, sytosti, plnosti…Objevujeme mnohdy i to, co bylo předtím skryté a unikalo nám. Vnímáme ostřeji, do větší hloubky a intenzity. Mnoho se zkrátka promění.

Právě tomuto umění se učíme například i v lesní terapii. Ztišit se natolik, že vnímáme jemné kymácení trav v lehkém vánku, šelest listí v korunách, sotva postřehnutelné ptačí zvuky, pohyb mravenců pod nohama, hru světla a stínu na kamenech, různé odstíny nebo struktury mechu, kresby na kůře stromů… a možná dokonce i to něco neviditelného, co se vznáší lesním světem a neumíme to pojmenovat…

Lesní střípek 44

 

Při jedné nedávné potulce lesem ke mně přišel aha moment ohledně důležitosti chození po známých, ale i neznámých cestách, ohledně navštěvování nových i starých míst

Hodně často totiž vyzdvihuju důležitost toho učit se spíše dívat se čerstvým zrakem, vnímat proměnlivost každého jednotlivého okamžiku a nuance v závislosti na ročním období a počasí, měnící se vegetaci…zkrátka všechny ty drobné a neustálé zázraky přírody, které obvykle míjíme bez povšimnutí a stále chceme zažívat něco nového, zdánlivě „zajímavějšího“.

Díky tomuto přístupu si už roky dokážu užívat „své“ oblíbené trasy a místečka v blízkosti domova, protože pro mne nikdy nejsou stejné. Ostatně, i já jsem pokaždé tak trochu „jiný“ člověk, když po nich kráčím S prohloubenou vnímavostí se i zcela všední místa, která už jsme navštívili stokrát, proměňují v pole nekonečných možností. Všude se můžeme učit, poznávat, zažívat dobrodružství i neomezený potenciál krásy.

Nicméně stejně tak důležité (a na to někdy zapomínám, zvláště v tomto méně vlídném ročním čase) je nedržet se jenom těchto prošlapaných cest. Všímejme si, kdy už jsme zabředli do přílišné rutiny a jednotvárnosti – a to dokonce i tehdy, kdy dokážeme být maximálně přítomní a užívat si i toho známého. Přesto je v nás neopomenutelná složka, která touží po pozornosti, a to je ta část nás, která volá po výraznější změně prostředí, po vnitřním růstu a objevování nových obzorů.

A není kvůli tomu třeba jet na druhý konec světa, ani na druhý konec republiky. Někdy stačí opravdu jen zajít nebo zajet na místo o pár kilometrů dál, vzít to jinou stezkou v lese, nechat se inspirovat místem, o které nám někdo řekne nebo si ho najdeme na mapě nebo kdekoliv jinde.

Já jsem takhle objevila poslední dny hned několik míst a tras, aniž bych jela někam daleko. Přesto to přináší úplně odlišné inspirace a prožitky. Něco v nás zkrátka ožije…Vidím tedy rovnocennou hodnotu v obojím – v co nejvíce „novém“ vnímání známého, ale i v zažívání něčeho dosud nepoznaného. Jen naše intuice a nacítění na sebe nám pomohou rozpoznat, co je zrovna potřeba. A můžeme si s tím taky prostě jen tak hrát a experimentovat I tím se pokaždé učíme něco o sobě a o světě.

Tak co, kam vás vytáhne v nejbližší době závan jara, které nezadržitelně přichází, ačkoliv zima nám vzkazuje, že se ještě nechystá nás jen tak opustit?

Lesní střípek 43

Jak vnímáte své kořeny?

Nedávný pohled na tyto mohutné kořeny stromů rostoucích přímo nad potokem mi opět po čase zvědomil téma našich kořenů. Jen se chvíli na tuto fotografii dívejte a sledujte, co ve vás vyvolává. Anebo ještě lépe – najděte si sami v přírodě stromy se silnými, výraznými kořeny a dopřejte si nějaký čas bytí v jejich přítomnosti, s pozorností k nim nasměřovanou. Jak tento pohled odráží vaše vlastní kořeny a váš pocit z nich? Cítíte se také pevně a skoro až nevyvratitelně zakořeněni nebo jsou vaše kořeny spíše mělké, vlastně je ani nedokážete moc zavnímat a přijde vám, že každou chvíli tak hrozí vyvrácení…?

Bez kořenů je náš život mnohem náročnější, protože se můžeme cítit křehce, nestabilně, bez dostatečného spojení sami se sebou, ale i s druhými lidmi, s prostorem, ve kterém se nacházíme, a vlastně i se životem samotným. Jako bychom stále tak trochu vláli ve větru nebo někde nad propastí.

Bytí v přítomnosti kořenů nám může jednak odzrcadlit to, jak to máme my sami (aspoň v daný okamžik, protože se to může kdykoliv zase změnit), jednak to může ale naše zakořenění posílit. Můžeme si během toho představovat, jak i my skrze svá chodidla zapouštíme kořeny hluboko do Matky Země, třeba až k zemskému jádru. Můžeme si představovat, jak se naše kořeny pod zemí potkávají s kořeny jiných (rostlinných) bytostí a možná se i vzájemně proplétají a podporují.

Můžeme si také uvědomit, co nám pomáhá naše kořeny lépe vnímat a posilovat. Zcela určitě takovým zdrojem může být právě častější a vědomější pobyt v přírodě, ideálně s využitím prvků z lesní terapie. Ale zdroje můžeme mít každý trochu jiné – určitě to může být i místo, kde žijeme, zejména pokud pečujeme o zahradu nebo jinou půdu, nebo naše rodina, přátelé, partneři, naše práce a poslání, pokud jsou s námi v souladu…A samozřejmě cokoliv, v čem to jsme doopravdy „my“…

Lesní střípek 42

PŘÍRODA JAKO PARTNER

V lesní terapii podle americké organizace ANFT jsme jakožto průvodci „partnery“ lesa, potažmo přírody, která nás během vycházky obklopuje. Vše tedy vzniká do velké míry živě, přímo na místě, v závislosti na tom, co nám náš partner zrovna ten den „nabízí“.

Mohlo by se zdát, že se průvodce během výcviku naučí nějakou škálu pozvánek (tedy aktivit, které lze během vycházky s účastníky provádět) a pak si třeba ještě doma před vycházkou nějaké z nich vybere, připraví a následně realizuje. Les by v takovém případě sehrával spíš roli jakéhosi jeviště pro jeho předem rozdané role. Ale takhle to nefunguje a ani dost dobře nemůže, má-li vycházka sloužit k opravdovému propojení s místem i přítomným okamžikem.

Partnerství totiž znamená spolupráci, vzájemné zrcadlení, podporu, kreativitu…To vše jsou kvality, které jako průvodci musíme ovládat, abychom byli partnery kvalitními, což pak znamená i kvalitně odvedenou „práci“ s účastníky. Je třeba přijít do lesa před vycházkou včas a strávit v něm ještě před příchodem ostatních dostatek času, abychom zavnímali, co se v něm ten den odehrává.

Jak vane dnes vítr? Prší, sněží nebo je suchý horký den? Nabízí se jinovatka a led nebo spíše vlhko a bláto? Svítí slunce nebo je pochmurně zataženo anebo se vše bláznivě aprílově střídá? Zpívají ptáci nebo je všude ticho? Je les plný podzimních barev, syté zeleně, nebo jsou snad větve holé či zatížené sněhem? Jsou ve vzduchu nějaké vůně či máme kolem sebe dostatek aromatických rostlin? Vyzývá les ke zkoumání dotekem anebo je spíše potřeba ruce nechat zahřáté v rukavicích? Spadla během noci hustá mlha nebo jsou vidět výhledy do daleka? Vytvořil déšť posledních dní v lese nové potůčky?

Mnoho a mnoho takových otázek je potřeba si zodpovědět během příprav krátce před vycházkou. Ale i během vycházky samotné mohou náhle přicházet nápady – nezřídka si nějaké pozvánky sice připravím, ale měním je podle okamžité situace. Někdy ještě minutu dvě předem nevím, kterou pozvánku vlastně navrhnu Ale důvěřuju, vím, že les mi „kryje záda“ a vždy mi našeptá, co je zrovna to nejlepší.

Samozřejmě do nějaké míry můžeme pozvánky upravovat i podle účastníků a jejich speciálních potřeb a naladění, s tím vším se také pracuje. Přesto spolutvoření s přírodou vnímám jako to nejvíce zásadní pro průběh dané vycházky. A upřímně – je to pokaždé krásné dobrodružství a otevřenost k tomu zažít něco neplánovaného, co někde od stolu prostě nelze vymyslet.

Lesní střípek 41

Dnes jsem si na své vycházce lesem trochu hrála s různými skupenstvími vody

Tyto mrazivé dny je všude hodně ledu, který je pro mě vždy fascinujícím přírodním výtvorem, díky svým nekonečně mnoha podobám a obrazcům, které vytváří. Ale sotva se jej pokusíme vzít do rukou, začne se rychle roztékat jejich teplem…

Dnes mne k tomu napadlo – Co v nás chce tyto dny také rozmrznout? Uvolnit se ze zatuhlosti a ledového sevření? Co v nás už potřebuje povolit a změknout? Rozpustit se a volně téct a proudit? Osvobodit se?

Přišla jsem pak po chvíli ke své oblíbené lesní studánce s vydatným pramenem stékajícím z brdských kopců a zde už voda tryskala bez zábran, svobodná, radostná, čirá a divoká…Nabídla mi osvěžení v žízni, ale i očistu a povzbuzení.

A přesně tak to může být i v našich životech. Příroda nám „jen“ poskytuje zrcadlo, když dobře nasloucháme Něco se může zdát neměnné a jakoby uvězněné, ale stačí trochu tepla (energie naší soustředěné pozornosti a záměru a někdy špetka lásky a důvěry ) a začne se to dávat do pohybu a nabírat směr, který tomu určíme my sami. A úplně nejlépe ve spolupráci se životem samotným.

Lesní střípek 40

Tzv. „sitspot“ je aktivita, která se často objevuje jako jedna z pozvánek během vycházky s lesní terapií. Patří mezi největší „lahůdky” této praxe, ale pro některé také mezi největší výzvy.

Prostě si jenom najít místo v přírodě a tam třeba dvacet minut sedět a pozorovat – okolní svět i svůj svět vnitřní. Takto k sobě zveme umění trpělivosti. Také umění uvolněného, ale všímavého pozorování. Umění ztišení a zpomalení a naladění se na rytmus přírody, rytmus duše, rytmus těla.

Po čase zjistíme, že se více a více slaďujeme s okolní přírodou, stáváme se ne jejím pozorovatelem venku, ale její přirozenou součástí. To je dar sitspotu. Čeká na toho, kdo je ochoten chvíli jen tak být…