ČLÁNKY

Téma, na které se neustále naráží během podzimních, zimních i předjarních termínů lesní terapie (tedy po celkem velkou část roku), se jmenuje CHLAD.

Respektive, jak se s ním během vycházek vypořádat tak, aby pro nás byla stále příjemná a smysluplná. Je totiž více než jasné, že pokud máme pocit, že umrzáme, studí nás ruce či nohy nebo nám všude profukuje vítr, nepřispívá to zrovna k prožitku relaxace a uvolnění. Což jsou přitom časté důvody, proč na lesní terapie chodíme.

Je velmi důležité se během nich cítit na fyzické úrovni v pohodě, protože teprve tehdy se může celý náš nervový systém opravdu zklidnit a využíváme tak přínosy lesního prostředí. A taky nám tu nejde primárně o otužování – takovéto techniky se zas učí na jiných kurzech. I když, co si budem, otužilost je obrovské plus pro průvodce i účastníky lesních terapií…

No tak já zrovna velký otužilec nejsem, hlavně protože mám celý život potíže s prokrvením periférií těla, tedy ruce/nohy. Dokážu se velmi dobře vcítit do těch účastníků, kterým je během pomalé a meditativně laděné 3-4 hodinové vycházky s častými pauzami a sdílením vestoje či vsedě v chladném počasí…zkrátka nekomfortně.

Proto se před každou vycházkou snažím o maximální prevenci, v informacích, které posílám dopředu mailem. Ale zkusím pár bodů vypíchnout i zde. Protože bohužel, ač v textu doporučení ohledně vybavení graficky dosti zdůrazňuju, znova a znova přichází účastníci zle připravení Nejsem vůbec znalec outdoorového vybavení, nicméně za ten čas jsem si svůj vlastní systém celkem vypracovala.

základ je podle mého obuv – jak se říká, zima je od nohou, já jsem se postupně dopracovala k variantě zateplených holínek, které jsou jak spolehlivě nepromokavé, tak teplé, nicméně chápu, že ty každý nevlastní nebo mu nevyhovují (pravda, jsou těžké na noze, což je ale i o zvyku, a navíc toho moc neujdeme); takže stačí jakákoliv nepromokavá (!) obuv, ve které jste schopni si vytvořit teplo, ať už díky vyteplení kožíškem nebo teplým ponožkám (klidně dvoje, ideál vlněné).

u obuvi je velmi důležité, aby nebyla na noze natěsno (to někdy dělají právě dobře míněné tlusté ponožky), musí tam být stále prostor, ve kterém se jednak noha může pohybovat a tedy zahřívat, jednak tam proudí vzduch, podobný princip je u spacáku…tohle jsem se taky dlouho a bolestivě učila.

více vrstev – ideální je termoprádlo (mám ráda merinové), ale aspoň opravdu více vrstev, jak na vrchní části těla (klidně včetně teplých svetrů), tak na spodní (vrstva navíc pod kalhotami), není takový problém nějakou vrstvu odložit, ale opačně to nejde, pokud chybí; já chodím na vycházky nabalená jak sněhulák a ze začátku si nadávám a ke konci vycházky žehnám.

skvělé jsou zateplené vesty (případně kožíšky), oblíbila jsem si i zimní zateplené legíny, ve kterých je mi tepleji než v běžných kalhotech typu džíny, které fakt nezahřejou, zvláště ty sexy přiléhavé.

na zimu je ideální bundou péřovka, ale pokud nemáte, tak jsou fajn i různé sportovní, zimní, lyžařské apod. bundy, opět ideálně nepromokavé (anebo pak s sebou pláštěnka).

někomu hodně pomáhá pokrývka hlavy, protože hlavou také uniká hodně tepla, já osobně zas třeba musím mít teplou šálu/šátek a teplé rukavice (mnohem víc než různé prstové se mi osvědčily vlněné palčáky, kde se prsty zahřívají i navzájem a proudí zde opět lépe vzduch).

Jedna zájemkyně o vycházku se mě nedávno ptala, jestli také pracuji s tzv. elementárními bytostmi, tedy běžným okem neviditelnými bytostmi, které alespoň podle některých lidí obývají přírodní místa. A nebylo to poprvé, co jsem dostala podobný dotaz.

Pravda je…tak někde uprostřed. V metodologii lesní terapie, tak jak ji vyučuje americká Association of Nature and Forest Therapy, u které jsem studovala, se s komunikací s podobnými bytostmi nepracuje – a pokud vím, tak ani v žádném jiném oficiálním odvětví lesních terapií a příbuzných oborů.

Důvod není ani tak ten, že bychom po vzoru (zatím převažující většiny) vědců existenci takovýchto dosud neprobádaných a neprokázaných bytostí popírali, ale spíše to, že je pro nás důležité, aby lesní terapie byla dostupná a srozumitelná opravdu všem bez rozdílu. A opravdu ne každý na tyto bytosti „věří“ a ne každý je schopen je vnímat nebo se o to zajímá. Proto se zaměřujeme převážně na smyslové propojení s přírodou (ovšem zdaleka nejen skrze nejznámějších 5 smyslů – rozeznáváme jich podstatně více).

Pak jsou pozvánky, které jsou někde „na hraně“, v angličtině se jim říká „imaginal invitations“, které pracují s naší imaginací, tedy představivostí. Například si během pozvánky představujeme strom jako svého přítele, se kterým můžeme navázat určitý druh spojení a řekněme komunikace. Ta ale může být založena třeba na smyslových vjemech, pocitech, vnitřních obrazech, asociacích, vzpomínkách…Nikde není předepsáno, JAK se máme přesně propojit, protože v tomto jsme každý unikátní!

Jsou lidé, kteří přirozeně se stromy komunikují i skrze slovní výměnu (to je třeba i můj způsob už od dětství), nebo lidé, kteří skutečně vnímají stromové bytosti ve smyslu víl, skřítků apod. Ale není to z hlediska lesní terapie o nic lepší nebo horší (divnější) než propojení jiné. To, co je zde opravdu důležité, je budování VZTAHU. Jakkoliv. Pokud jej někdo procítí skrze to, že se „jen“ dotýká kůry stromu a vnímá díky tomu pocit radosti a blízkosti, je to DOST. A pokud si povídá nebo jinak interaguje s vílou stromu, je to také během vycházky (i jindy) v pořádku.

Prosím, ctěme každý své vlastní způsoby propojení s přírodou i způsoby druhých, bez hodnocení. A rozvíjejme ty, které jsou nám přirozené nebo nás nějak přitahují. Cokoliv, co nám pomůže cítit se s přírodou zajedno, je přínos.

P.S. Na obrázku je malá symbolická svatyňka u lesního potoka/tůňky. I to je způsob propojení – odedávna lidé v přírodě umísťovali sošky a oltáře, věšeli obětiny. Později stavěli kapličky, studánky a křížky. Taková místa nám pomáhají nejen ke zklidnění a usebrání, ale právě i k pocitu propojení.

V poslední době se mi ozývá čím dál více lidí s poptávkami po individuální lesní terapii.

Někdy si ale nejsou jistí, zda je to ta správná volba nebo zda si počkat na skupinový termín…Tak mě napadlo to tady trochu rozvést.

Jaké jsou výhody „individuálky“?

Tak předně je možná flexibilnější volba termínu – záleží na naší vzájemné dohodě. Obecně mívám volné čtvrtky, pátky a některé víkendové dny. I já mám svou práci na půl úvazku.

Flexibilnější je i místo – opět záleží na naší domluvě, obecně ale provázím v tuto chvíli v Brdech a na Podbrdsku, případně se dá vyjet i mimo, ale je lepší jít trasu, kterou už mám ozkoušenou a dobře se na ní orientuju. Navrhnu vám každopádně více možností.

Během této vycházky vás „neruší“ nikdo z dalších účastníků, nemusíte se obávat, že vás někdo uvidí při vašich prožitcích – někdy lesní terapie přináší emoce. Lesní terapii mohu také více „šít na míru“ přímo pro vás, podle mého naladění se na vás a na váš příběh.

Sdílení probíhá jen ve dvou, nemusíte se tak „otevírat“ před celou skupinou, pokud je to něco, co vám není příjemné nebo je už za hranou vaší momentální komfortní zóny.

No a jaké jsou naopak výhody „skupinovky“?

Pokud obecně máte rádi poznávání nových a zajímavých lidí, skupinové výlety a aktivity, povídání si s lidmi, poradní kruhy/councily…pak je to pro vás určitě to pravé.

Někdo se ve skupině může cítit bezpečněji, zvláště v lesním nebo neznámém prostředí. Kdybyste se ztratili, skupina vás celkem jistě najde.

Pohledy druhých lidí mohou přinést nečekanou inspiraci pro váš vlastní život a někdy je opravdu obohacením slyšet jejich příběhy, vhledy a zážitky.

Pro někoho může být naopak větší výzvou sdílet vycházku jen s průvodcem – ve skupině se více „ztratí“ a je méně nápadné, když třeba během sdílení mlčí nebo řekne jen pár slov I když to je samozřejmě v pořádku vždycky.

Takže volba je opravdu na vás – podle vaší osobnosti i momentální potřeby v této fázi života.

A připomínám, že kromě těchto dvou variant nabízím i vycházky pro páry – ty jsou oblíbeným dárkem, tyto poukazy se nejvíce kupují Jsou ale vhodné nejen pro manžele/partnery, ale třeba i pro kamarády/kamarádky, pro rodiče s dítětem (samozřejmě i ty již staršího věku), pro sourozence, pro prarodiče s vnoučetem atd.

Je velmi důležité v lese ponechávat staré, padlé stromy. Je to podobné jako s národem – národ bez své minulosti ztrácí spojení se svými kořeny, se svojí moudrostí, se svojí zkušenosti, se svojí hloubkou, se svojí kulturou, s předky…Podobně je to v lese, když chybí stará generace, když se z něj odklízí a nezůstává v něm jako připomínka někdejších časů.

Takový les pak ztrácí svoje vědomí propojení s minulostí, ztrácí svoji moudrost, ztrácí kontinuitu. A tak je zcela zásadní vidět v lese jak mladé semenáčky a stromky, tak statné dospělé i prastaré stojící, ale i padlé stromy. I ty, které už se pozvolna proměňují v živnou půdu. Je potřeba mít možnost vidět celý koloběh, celý proces, celý cyklus života a smrti.

Takové zážitky nám zprostředkovávají lesy pralesovitého charakteru (protože ty pravé „pralesy“ už u nás prakticky neexistují), kde jsou bezzásahové zóny a příroda je zde tedy ponechána vlastnímu vývoji.

Zažít ostrovy původního lesa brdských Hřebenů můžeme na velmi nemálo místech – jedním z takových trochu skrytých pokladů je táhlý a úzký hřbet rezervace Hradec, kam se můžeme vypravit i společně během vycházky s lesní terapií. Přikládám fotografii z tohoto místa, pořízenou na silvestra během mé vlastní výpravy 🙂

Poslední roky se dost proměňuje moje nahlížení na zimní období, které jsem vždy měla spojené s pocitem totálního zastavení, umrtvení, zániku.

Bylo pro mě dlouho časem, kdy jsou sice Vánoce, které miluju, a sníh, který mám ráda, když je čerstvý a bělostný a jiskří na sluníčku, ale jinak jsem zimu vždy tak nějak přežívala.

Myslím, že právě proto, že jsem ji považovala za čas smrti. Ve zjednodušeném, povrchovém vnímání se zima opravdu jeví jako doba, kdy příroda „umřela“ a až jaro přináší zas život.

Ale musím říct, že právě tento pohled se mi poslední dobou docela mění. Mnohem více dokážu život vnímat v zdánlivé nehybnosti a umrtvenosti. Zimu už vidím a cítím spíše jako čas odpočinku, regenerace a svým způsobem poměrně intenzivních příprav na nový život a rozpuk.

A také se mi čím dál častěji různě připomíná to, že život pod povrchem stále bují a jen průběžně mění svou formu. Stačí se podívat na všechnu tu poměrně sytou zeleň trávy a bylin, skrytou pod sněžným nánosem.

A stromy? Ty se „tváří“ opravdu jako očarované a spící, ale i v nich se jen síla stáhla do kořenů a pečlivě se chystají na jaro, úsporně hospodařící se svou energií, aby jí zbylo dostatek na nový cyklus. Když se na ně venku naladíme, zjistíme, že jsou stále schopné a ochotné s námi komunikovat, a jak jsem tu nedávno psala, mají na nás naopak více času než v době nejvyšší aktivity…A ano, vyžaduje to, abychom se i my hodně ztišili a zpomalili, pokud se chceme naladit na jejich „frekvenci“…

Tyto nové pohledy na koloběh přírody v sobě můžeme probouzet třeba právě na zimních vycházkách s lesní terapií – ano, ani moje aktivity neustaly, jen jsou trošku méně nápadné a nehlásí se takové množství zájemců, jako když je „hezky“ 😉 Ale ty zimní vycházky opravdu stojí za to, pokud se chceme skutečně niterně propojit se sebou samými a s tichým, poklidným světem přírody, která oddechuje, ale stále žije…

NA TÉMA „MARASTU“

Konec listopadu nebývá pro drtivou většinu lidí oblíbeným obdobím, kdy by se jim chtělo na dlouhé vycházky přírodou.

Na mnohé padají pozdně podzimní chmury, k čemuž přispívají i krátké, šedivé dny, dlouhé temné noci a to, čemu jsme si zvykli říkat „nevlídné“ počasí. Nebudu lhát a říkat, že bych se každým rokem těšila, až konečně toto období nastane a užívala si ho plnými doušky – i pro mě to vyžaduje určité přemáhání se k tomu se pořádně navléct a vyrazit ven, když sluníčko a barvy zrovna nevolají a kdy je naopak příjemnější zůstávat doma v teple. Ale rok od roku se můj vztah k těmto pozdním podzimům, zimám a předjařím proměňuje a dá se říct vylepšuje.

Letos se obzvlášť učím nacházet krásu v takzvaném „marastu“ – plískanice, déšť se sněhem, bláto, břečka, teploty kolem nuly, olověná obloha, mlhy…no asi nemusím pokračovat. Krása se totiž skutečně dá nacházet naprosto ve všem, jen to chce někdy naši bdělou pozornost a zaměření tímto směrem. A také otevřenost, že věci mohou být jinak, než jsme zvyklí. Že krása je velmi subjektivní a proměnlivá záležitost. A tak se cíleně čvachtám bahnem ve svých oblíbených holínkách, fotím a hledám tu krásu. Často i nacházím. A nacházím paralely i se svým životem.

Aktuálně jsem už nějaký čas v dost nelehké životní situaci, ze které zatím nevede úplně přímočará a jasná cesta. Je to tak trošku jako „uvíznout v listopadu“. S tím, že jednou zas přijde jaro. Tady na venkově se s tím marastem potýkám obrazně, ale i celkem doslovně. Bláto někdy zalézá všude, jako písek na Sahaře. Ale – všimli jste si někdy, jak je vlastně krásné? No jen koukněte na ty obrázky kaluží…

Vyzývá nás to k tomu nevyhýbat se ani blátu našich životů – těm méně „hezkým“, ale o to důležitějším okamžikům a součástem našeho života, které taky potřebují být uviděny a uznány a nikoliv zavrženy jako něco nepatřičného, co není hodno sdílení na sociálních sítích a při hovorech s přáteli. I ta temnější údolí spoluutváří tu kouzelnou horskou dráhu zvanou život…

To je další střípek z mé série „co vše přináší lesní terapie“ 🙂  Když se otevřeme vnímání přírody ve všech podobách, přichází nám mnoho inspirace, posily a také moudrosti pro naše vlastní žití.

Podzim na nás v tyto dny doléhá s jistou naléhavostí, jako by nám ve svých mlhavých chladných ránech šeptal: je čas jít dovnitř, do sebe a porozhlédnout se tam. Co objevíš?

Zatímco v létě je v nás i kolem nás spousta energie, tepla, světla, radosti, lehkosti…tak podzim nás zve ke ztišení, ponoru, rozjímání…vynáší na povrch i některé naše zasuté pocity, jako třeba smutek, bolest, obavy.

Také nám ale umožňuje toto vše transformovat a konečně již propustit z našich těl i myslí. Z celé naší bytosti.

Krásným příkladem je třeba právě pampeliška: na jaře a pak znovu koncem léta je jako symbol slunce a štěstí, její zářivé hlavičky nás naplňují pocitem pohody. V tomto období nám naopak ukazuje pomíjivost všeho a připomíná nám, že pouštět můžeme i v lehkosti. Však si zkuste vědomě fouknout do toho chmýří a opravdu procítit v sobě tu kvalitu odevzdání v lehkosti…Příroda nás tolik učí.

Říkala jsem si, že by bylo fajn občas něco také poodhalit ze „zákulisí“ lesní terapie.

Třeba, co se týká přípravy trasy, což se může zdát jako triviální záležitost – hlavně, aby tam bylo hezky, že? Ale ono je to u té lesní terapie drobet složitější, aby trasa opravdu naplnila smysl této metody…

V poslední době jsem začala experimentovat s novými trasami mimo své nejbližší okolí, a tak jsem zrovna minulý týden absolvovala hned dvě průzkumné výpravy na Plešivec. Nemyslela jsem, že to bude vyžadovat dva různé výjezdy, ale právě během té první výpravy jsem zjistila, že můj plán má trošku trhlinu, přijatelné řešení se tedy ukázalo až napodruhé.

Taková nejzákladnější věc při plánovaní trasy je paradoxně velmi neromantická a s lesem jako takovým nemá co dočinění – tou je totiž parkování. Většina účastníků volí dopravu autem, i proto, že se zpravidla jedná o místa, kam veřejná doprava moc nejezdí anebo poměrně komplikovaně. Proto spíše využíváme spolujízd u těch, kteří se sami nedopraví. Což ale znamená právě to, že se musí dát dobře zaparkovat bez rizika, že bude na místě plno. Z toho důvodu jsem třeba své vycházky přesunula poslední měsíce na pátky – protože o víkendu je na těch turisticky zajímavých místech skutečně větší provoz a tedy i horší parkování.

Parkoviště zároveň nesmí být příliš daleko od začátku trasy, 20 minut chůze od auta vidím jako úplné maximum a snažím se o méně. Přeci jen máme na vycházku vyhrazený čas a kdo by chtěl strávit dlouhou dobu přesuny. Tím se samozřejmě dost vyřadí ta nejmagičtější místa v přírodě, která obvykle nejsou úplně, co by kamenem dohodil od silnic. Ale překvapivě někdy zas stačí opravdu tu čtvrthodinku popojít…

Další věc jsou samozřejmě již zmínění turisté – nemůžeme se jim vyhnout na 100%, ale během vycházky je ideální co nejklidnější trasa, kde se opravdu můžeme soustředit na zvuky přírody a nejsme v prožitku rušeni zvídavými okoloj(e)doucími.

Trasa taky musí být dobře schůdná, bezpečná a nepříliš příkrá a vyčerpávající – tím by se také vyrušila podstata meditativní vycházky, kterou by ideálně měli zvládnout i lidé starší či s nějakým drobnějším pohybovým omezením. Tady není cílem si u toho „dát do těla“, ale naopak si dopřát chůzi v poklidu.

Samozřejmě se vyhýbáme místům jakkoliv zaneřáděným a poznamenaným příliš lidskou činností, tedy např. i kácením nebo stopami lesní techniky.

Trasa by měla působit harmonicky a příroda být co nejvíce přirozená a zachovalá. Důležitá je i pestrost lesa, který by neměl být hospodářskou monokulturou, ale nabízet rozmanitost druhů, dostatek podrostu, proměnlivou vegetaci, příklady symbiózy atd. A to jsem se teď dotkla opravdu jen pár bodů…..

No a co mne tak „dostalo“ během průzkumu na Plešivci? Podél jeho jižního úbočí totiž vede relativně rušná silnice směrem na Jince a ve druhém směru na Prahu. Není to velká silnice, ale její hluk se nese nahoru a úplně to stačí k narušení léčivého efektu takové vycházky…Bohužel, protože jinak jsou místa na této straně hory opravdu krásná a nabízí zajímavý, členitý terén splňující mnoho z výše uvedeného.

Nakonec jsem ale zamířila na východní úbočí, které je sice o něco méně divoké a impozantní, ale je o poznání klidnější – z hlediska dopravy i turismu. Někdy je to zkrátka o kompromisech a o tom rozhodnout se, co je pro lesní terapii nejvíce rozhodující a ovlivňující celkový dojem. Mnou prozkoumaná lokalita je poklidná, stranou značených cest a všeho ruchu, a přitom je v ní stále obsaženo to kouzelné fluidum, které se kolem této posvátné hory vznáší…

Znáte tu touhu něco uchovat napořád, zachytit to navěky, aby ta věc, ten člověk nebo ta chvíle nikdy neodešly a zůstaly přesně tak, jak zrovna jsou? Já myslím, že to známe všichni 🙂

Já jsem si nad tímto nedávno přemýšlela, když jsem měla v ruce nádherně sytě zbarvené podzimní listy. Ten zvyk si je pak odnést domů a vylisovat nebo si je dát do vázy či skleničky s vodou, ať ještě alespoň chvíli dělají parádu. No, popravdě, zrovna podzimní listy vydrží i ve vodě hezké velmi krátce, jako by nám sdělovaly jasně: tu největší krásu není možné uchovat. Tu si musíme prožít tehdy, když zrovna JE, a pak si ji nosit v sobě, v srdci, tam jedině může opravdu zůstat navěky…

A tak si užívejme toto překrásné zářivě barvité období právě i pro jeho pomíjivost, pro to, jak nás „nutí“ jít naplno a všemi smysly do přítomného okamžiku. Neschovávat si život na „potom“, na „jednou“ a „až“. Protože po podzimu víme, že přichází zima a s ní zánik a začátek dalšího nového cyklu. A ne vše venku i v nás samých dostane druhou šanci, proto nečekejme, žijme, užívejme, prožívejme…

Jakým způsobem vcházíte do lesa a jakým z něj vycházíte?

Jasně, do lesa můžu vejít „jen tak“, prostě se tam fyzicky dostanu a jdu, že?

Ale také je možné to udělat jinak, vědoměji. Všimnout si toho, jak na vás vstup působí. Vizuálně, ale i na úrovni energie, kterou cítíte ve svém těle nebo v prostředí. Je tam nějaká přirozená vizuální nebo pocitová „brána“? Vnímáte zde stromy ve funkci „strážců“, což bývají stromy stojící u vstupu/podél cesty, které bývají často mohutnější, nápadnější, silnější…?

Jaké to je, když se zkusíte aspoň na chvilku u této přirozené lesní brány/jejích strážců zastavit? Možná se i uklonit, požádat o bezpečný průchod, poděkovat za možnost sem vstoupit? Možná i vyslovit určité přání či záměr? Zkuste to a uvidíte 😉

P.S. Podobně můžete pojmout naopak i rozloučení s lesem.