Moment na kraji lesa před pár dny a můj chabý pokus o jeho zachycení…
Znáte to, ty chvíle, kdy jen oněmíte úžasem, kdy příroda promlouvá, a vy víte, že tohle prostě nejde zachytit…? Ta jedinečná hra světla a stínu, nevšední barvy, prchavé vůně, dotek sněhových jehliček na tváři, vítr náhle vanoucí a měnící celou scenérii v záplavu třpytek.
Ano, kdybych byla lepší a zkušenější fotograf a měla místo úplně obyčejného mobilu kvalitní a drahý fotoaparát, pak by „výsledek“ mohl být podmanivější. Ale jak dostat do fotografie všechny ty ostatní smysly a tu jedinečnost okamžiku, kdy cítíte nejen nepopsatelnou krásu přírody, ale také cosi „víc“, cosi, co je „za“ tím, co je vnímatelné pěti smysly.
Takové zázračné okamžiky s lidmi zažíváme často právě na vycházkách s lesní terapií. Dokládají to mnohá sdílení v kruhu i následné zpětné vazby, které mi účastníci zasílají. Je to hlavní důvod, proč tuto „práci“ dělám. Jen to prostě není něco, co se snadno vtěsná do pár řádek příspěvku, a na to nepomůže dokonce ani případná placená reklama 😉 Dokud si něco takového nezažijeme, tak se nám těžko věří tomu, jak hluboké a transformativní to může být, anebo prostě „jen“ velmi krásné a radostné – něco, co si pak neseme do dalších dní a čerpáme z toho.