Při svých nedávných potulkách krajinou jsem si všimla jedné věci – to, kam intuitivně při vycházce zamířím, hodně odráží můj aktuální stav a potřeby, a následně to můj stav dokáže silně ovlivnit a proměnit. Někdy třeba cítím, že vyloženě potřebuju otevřenou krajinu, daleké rozhledy, hodně prostoru kolem sebe. Někdy mne lákají místní prastaré, zčásti zarostlé aleje se spoustou ostružiní a dalších šlahounů, vytvářejících koberce i visící závoje – jako bych se zde potřebovala ukrýt před moderním zrychleným světem a zkontaktovat s našimi předky, kteří tyto aleje zakládali. Jindy šplhám nahoru do kopců, jako bych chtěla být co nejdále a nejvýše, v hlubinách lesa, kde mám nejpřirozeněji kontakt se svými nejniternějšími a nejdivočejšími částmi, se svojí ryzí podstatou. A někdy se prostě jen chci kochat loukami s kvítím a vlnící se trávou a užívat si radosti a lehkosti bytí.
Lesní terapie nás učí naslouchat těmto svým vnitřním impulzům, namísto toho, abychom si vždy vycházky plánovali z mysli, doma „od stolu“. Někdy si taky doma studuji mapy a vytyčuji trasy, které vypadají zajímavě a kde to neznám. I tyto plánované výlety mají v životě své místo, ale neomezujme se jen na ně, zvláště pokud v naší blízkosti jsou místa, se kterými jsme dlouhodobě propojeni, a mají pro nás své dary. Někdy kontakt s místy hned „za humny“ je ten nejvíce vyživující, protože se navzájem „známe“. Vyrážejme častěji za těmi „svými“ známými stromy, na své oblíbené vyhlídky, na své prochozené pěšinky, které si na nás zvou právě tehdy, kdy potřebujeme jejich specifickou energii…