Proč lesní terapie funguje tak dobře terapeuticky, když během ní nic nerozebíráme, nezaměřujeme se na problém, nic cíleně neřešíme? Maximálně při sdílení krátce promluvíme o svých aktuálních pocitech, které se ale vztahují spíše k právě prožitému během kreativních aktivit v lese, a nedostáváme na ně žádnou zpětnou vazbu, nejde tedy o efekt terapeutické skupiny.
Věřím, že důvodů je mnoho, ale jeden, který mi vyvstal, je to, jak bezpečně se většina lidí v přírodě cítí, alespoň tehdy, pokud tam nejsou sami, což při lesní terapii nikdy nejste a vždy jsem tam alespoň já jako průvodce a často i další účastníci vycházky.
Les představuje „bezpečnou náruč“ – místo, kde můžeme být plně sami sebou. Kde se můžeme projevovat tak, jak zrovna potřebujeme. Kde nejsme hodnoceni a souzeni. Kde jsme přijímáni bezpodmínečně. Kde se můžeme skutečně uvolnit, vydechnout, pustit ze sebe všechno napětí, úporné zacyklené myšlenky i náročné emoce. Les nás bere i s tím vším. Tím nám modeluje stav, který jsme možná málo v minulosti zažívali, třeba v rodině původu nebo i v té současné. Je to také stav, který bychom si ideálně měli umět vytvořit sami v sobě za všech okolností, ale často se nám to úplně nedaří.
Myslím, že právě proto se během lesní terapie daří přicházet na nečekané vhledy a řešení, pouštět starou zátěž, zpracovat emoční stavy či obnovovat energii.