Byl to jeden z těch dní, kdy jsem měla pocit, že se mi v životě nedaří vůbec nic. Znáte to… Šla jsem širokou lesní cestou, po které chodím často a většinou s velkým potěšením, ale zrovna ten den mi hlavou vířily samé chmurné myšlenky a okolní zimně našedlá krajina mi moc veselí nepřidávala a spíš jsem všude viděla samé pokroucené tvary, zlomené stromy, temné kaluže a tak… Najednou impuls v těle – zamířit nahoru na tu úzkou pěšinku, kde jsem nikdy nebyla, hmmm…Chvíle váhání, ale už dobře znám tyto pocity v těle a tak se rozhoduju nepokračovat ve známé cestě a zkusit se podívat na neznámé místo. Cesta mě vede paralelně s onou širší cestou, jen kus výše, o něco hlouběji lesem. Na konci cesty, spíše jakési mýtinky, nízký nekrytý posed, jen taková konstrukce opřená o strom. To bylo přesně to, co jsem potřebovala! Vylézt si nahoru na místo, které je trochu vyvýšené (nadhled) a aspoň na nějaký čas tam spočinout a jen tak být. Ach, ta úleva…Někdy, když jen tupě jdeme, krok za krokem, tak nám v hlavě jedou různé příběhy a programy, a tak je potřeba se opravdu zastavit a chvíli jen nasávat přítomný okamžik. Kdybych ten impuls z těla neposlechla a jen mašírovala dál, nepoznala bych tuto malou pěšinku a neobjevila skrytý posed, který z hlavní cesty není vůbec vidět. Nepřišel by okamžik uvolnění a přijetí, který jsem v tu chvíli nutně potřebovala prožít.
Na vycházkách s lesní terapii se učíme chodit přírodou jinak – ne podle jasně daného plánu a s vidinou cíle, ani jen tak „zbůhdarma“ na autopilota, ponořeni do svých myšlenek. Učíme se chodit vedeni vnitřním kompasem – některé pozvánky jsou zaměřeny na vedení srdcem, jindy se necháváme „zavolat“ konkrétními stromy nebo jinými bytostmi, intuitivně jsme vedeni k lesnímu „pokladu“ a podobně. Je to velmi zajímavý způsob chůze krajinou…A ano, dá se tomu postupně učit a svůj vnitřní kompas zdokonalovat 🙂