Kdy jste naposledy vyrazili na osamělou pouť lesem se záměrem slyšet ten tichý hlásek uvnitř sebe?
Připadá mi důležité si čas od času položit tuto otázku a říct si, jestli třeba nenastal ten správný čas. Jestli už třeba dlouho nejsme odpojeni od vnímání toho, kým jsme právě v této době a kam vlastně kráčíme. Jestli v nás něco nepotřebuje být uzavřeno nebo naopak započato, plně stráveno či rozlousknuto…
Někdy v sobě můžeme cítit i jasný signál, že potřebujeme čas o samotě, abychom se někam posunuli, ale dáváme tomu opravdu dostatečný význam nebo to vždy zaplašíme, protože přeci „není čas“? A kdy ten čas nastane…??? Jen pár otázek k zamyšlení.
Já se na svou výpravu (alespoň malou, i když pro mne vcelku dlouhou, v rámci jednodenního výletu) vydala tento uplynulý víkend v sobotu, okrajem Brd, tam, kde se potkává Les a Louka. Takové moje oblíbené prostředí, protože jsou dostupná jak stinná lesní zákoutí, tak výhledy do širého kraje. Asi se obecně ráda pohybuju na pomezí světů.
Cesta, kterou během poutě (nebo zkrátka vycházky se záměrem) kráčíme, je paralelou k našemu životu. Odvíjí se způsobem, který často koresponduje s tím, co žijeme. Nacházíme na ní smysluplná znamení, která odráží naše životní témata. Někdy si odnášíme i hmotné symboly jako připomínky těchto uvědomění, takové dárky od Přírody – šišky, kamínky, peříčka, listy, kusy dřeva…
A vůbec ta cesta nemusí být významně dlouhá – někdy stačí jít takto vědomě a se záměrem třeba jen deset minut (jak jsme si ověřili nedávno na festivalu přírodních terapií, o němž jsem tu psala, ale to je na jiné povídání). Samozřejmě, čím je cesta delší, tím hlouběji se noříme…
Cesta nám dává příležitosti, aby nás „napadly“ nápady. Ano, nápady nepřijdou tak, že je „vymyslíme“, musí nás samy „napadnout“. A napadají nás obvykle tehdy, když to nejméně čekáme. Nejlépe právě tehdy, když jsme ve ztišení, uvolnění a odevzdání procesu. S jasným záměrem a přáním a přesto bez tlaku a úsilí.
Miluju ty krystalicky čisté myšlenky, které přicházejí spolu s obrazy v přírodě – třeba když jsem v sobotu míjela strom, kterému se zřítila koruna, a k tomu mne napadlo “ Nemůže spadnout ani o vteřinu dřív, než dozraje k pádu“. Aspoň v mém případě ty věty přicházejí jako blesky z čistého nebe a jakožto poselství pro můj aktuální život. Toto sedlo opět dokonale.
Jako příležitost k vycházce se záměrem slouží i naše vycházky s lesní terapií – je velmi dobré přijít bez jakýchkoliv očekávání, jen s čirou zvědavostí, a také je velmi dobré přijít s určitým definovaným tématem, které necháte znít prostorem.