Často slýchám tvrzení, že planetě by bylo lépe bez nás lidí, že by si konečně oddychla. Je pravda, že v současné době je naše chování vůči Zemi opravdu spíše chováním rakovinné buňky, která napadá svého hostitele a že by pár let či spíše staletí bez člověka znamenalo pro přírodu úžasnou regeneraci. Přesto vnímám, že i my lidé jakožto druh ze své podstaty PATŘÍME do sítě života a že tak jako my někde v hloubce cítíme, že potřebujeme vazbu se stromy, rostlinami, zvířaty či kameny, tak i mimolidská příroda na nějaké úrovni potřebuje kontakt s lidskými bytostmi. Vše je provázané a tak tomu ani nemůže být jinak. Včera jsem se procházela opuštěným zámeckým parkem v obci, kde žiju a kde se rekonstrukce zámeckého areálu z nějakého důvodu před časem zastavila a v parku se s obnovou nejspíše nikdy ani nezačalo. Je zde vysoká a hustá vegetace, mezi kterou se nachází krásné staré stromy, většina zřejmě z 18. a 19. či počátku 20. století, kdy zámek ještě sloužil původnímu účelu obytného sídla majitelů. I když si zde stromy vlastně žijí nerušeně „po svém“, cítila jsem z nich smutek z toho, že je lidé nekontaktují, že v zámeckém parku maximálně někdo nechává odpadky a krátí si tudy cestu vyšlapanými pěšinkami. Místo je zanedbané a neopečované a zrovna tak stromy v něm. Lesní terapie není jen o „pobytu v lese“, je založena na navazování láskyplného kontaktu s přírodou, zejména na kontaktu se zcela konkrétními bytostmi v ní, jako jsou třeba právě stromy.