Autor: Michaela Pavlíková

Jak se vám daří dostávat se ven do přírody, v tyto víceméně už zimní dny?

Chodíte i v mrazivých dnech do lesa nebo trávíte volný čas zachumlaní do deky, u knížky, u krbu nebo u filmu…?

Jak na vás vnitřně působí krátké, často šedé dny, a dlouhé temné noci?

U mne osobně je toto období aktuálně ovlivněno navíc tím, že jsem se velmi nedávno přestěhovala do severních Čech (kde mimochodem máme mnohem víc sněhu než na Podbrdsku!), a tedy je moje mysl ještě stále hodně zaměstnaná nekonečným seznamem zařizování, nakupování, zútulňování a zkrátka všelijakých povinností, které s sebou velký životní přesun nese.

Věnuju se zvelebování nového domova a led a sníh za okny mne jen utvrzují v tom, že je čas se stáhnout víc do sebe a do teplého příbytku, k horkému čaji a vánočním dekoracím. Tak nějak přirozeně nás toto období vede dovnitř na všech rovinách, podobně jako stromy stahují na zimu svou mízu. Navíc brzké stmívání moc vycházkám nepřeje, zvláště pokud to máme tak, že pracujeme do večera.

Cítím ale, že mi dotek lesa chybí, ačkoliv mne to po většinu času ven úplně netáhne. Duše i tělo ale cítí, že něco schází… O to víc si pak užívám každé chvilky, kdy se mi podaří jít se nadechnout ostře svěžího vzduchu, pobrodit se čerstvě napadaným sněhem a obdivovat pohádkovou bílou krajinu…

A i když jsou zimní lesní terapie vždycky trochu výzva, tak se na ně už teď těším, protože věřím, že v tomto případě stojí za to překonat pohodlnost a zvyky a vydat se do ztichlého zimního lesa na setkání s ním i se sebou… Samozřejmě s řádnou výbavou!

No a mezitím…Využívejte třeba i jen výhledy za oknem (jako já – viz můj výhled z kuchyně o víkendu) nebo si na chvíli stoupněte k otevřenému oknu, na balkon či na terasu. Projděte se třeba jen na čtvrt až půl hodinky a klidně i za tmy, pokud svítí měsíc nebo se odráží sníh… Hledejte cesty, jak se i v těchto dnech, kdy se (aspoň na nás tady na severu) ženou slušné mrazy a vánice, nasytit krásou, silou a energií živlů, stromů a kamenů…

K těmto fotkám z jednoho z prvních listopadových dnů tady na Osovsku snad ani netřeba komentáře…

Barevné podzimní období je pro mě každoročně časem oslavy všech darů, které uplynulý rok přinesl. Jakmile poslední listí opadá a přijdou sychravé, vlhké, šedé dny, je čas na zastavení se v tichu a usebrání – na průchod branou smrti do znovuzrození.

Ale předtím…předtím je čas zářivých dní s explozemi všech odstínů…sytě modrého nebe v kontrastu se zlatem a bronzem…měkkých a hřejivých paprsků, které už nepálí, ale jemně hladí naše tváře…vůně deště a hub…šustění spadaného listí…ranní cáry mlh, skrze které se prodírá sluneční kotouč…

Pro mne je to nyní symbolické i v tom, že se takto hýřivými barvami se mnou loučí moje milé Berounsko, kde jsem (ač na několika místech) strávila takřka deset let svého života a už jsem nepředpokládala, že se odsud někdy odstěhuju jinam. Jenže v tom je život krásný, že stále přináší nové výzvy a překvapení.

Děkuju, krajino, za tvoje krásy a dary, za domov, který jsi mi dala. I za všechny ty krásné vycházky s lesní terapií, které zde proběhly, nejen v pralese na Hradci, ale také v přívětivých smíšených lesích nad vižinskou hájovnou, jen kousek od mojí vesničky.

A která krajina je ta vaše? Jak s vámi mluví v tyto dny?

Svítící listy…

…těm jsem opravdu nemohla odolat. Seděla jsem onehdy v lese u svého nejoblíbenějšího velikého buku (je to ten, který je na úvodní fotce této stránky) a najednou mne upoutalo světlo prosvítající skrze jednotlivé spadané listy na zemi. Připomněly mi stínítka lamp nebo stínové divadlo… Světlo zvýrazňovalo žilnatinu listů a zároveň měl každý list svoji jedinečnou barvu, tvar, velikost, strukturu… Takže jsem nějaký čas strávila jejich focením, tak, aby vynikly co nejvíce.

Focení mě dokáže pohltit, už mnoho let to tak mám, ačkoliv nejsem ani vzdáleně profesionál, nikdy jsem ani nevlastnila opravdu dobrý fotoaparát typu zrcadlovka a poslední roky fotím víceméně už jenom na mobil. Vím, že focení nás dokáže dostat do velkého zaujetí touto činností a umí nám občas pěkně zúžit pozornost a vlastně nás (možná paradoxně) odvést pryč od toho, co je před námi.

Špatně se to vysvětluje, ale asi víte, co mám na mysli – známým příkladem jsou legendární japonští turisté, kteří většinu dovolené tráví zachycováním reality na svá zařízení, aby si pak až doma prohlédli, co na té dovolené vlastně měli možnost vidět a zažít.

Tak takhle to nechceme. Proto během lesních terapií vyzývám účastníky k tomu, aby si nejen ztlumili zvuky svých telefonů, ale aby je raději vůbec nevytahovali, ani na focení, ke kterému to může svádět, když je ten les tak fotogenický… Většinu z nich by to opravdu vrátilo opět z těla do hlavy.

Ale věřím, že se dá fotit i trochu jinak. Vědoměji. Tak jako je to se vším… Můžeme si v tu chvíli uvědomovat zároveň činnost i okamžik a objekt, které jsou přítomny. Můžeme být vtaženi do kreativního procesu a přitom i ponořeni do smyslového vnímání a prožívání. Chce to trochu tréninku a bdělosti, ale je to možné. Jako bychom v tu chvíli naši pozornost „rozdvojili“ na dva proudy, na dva samostatně běžící děje, kdy si neustále uvědomujeme oba dva.

Zkusíte to, až budete příště v přírodě něco fotit? Zkusíte být všímaví vůči tomu, co v tu chvíli zvěčňujete? Bez propadání se do čistě technických úvah a odpojování se od toho, co máte přímo před nosem, respektive před objektivem…?

Podzim nám k tomu dává díky své nádheře skvělou šanci.

V pátek 20. října slavíme mezinárodní den stromů!

Já se tedy přiznám, že ty mezinárodní dny všeho možného nějak nemám tendenci sledovat. Ale vlastně je za tím dobrá myšlenka – vyzdvihnout a přivést naší pozornosti něco, co je důležité. A stromy jsou důležité až tak, že bez nich nemůžeme na této planetě existovat.

Jsou největší měrou zodpovědné za to, že tady (ještě stále) můžeme dýchat více či méně čistý vzduch, a samozřejmě se podílí na velkém množství dalších procesů, jako je ochlazování klimatu, zadržování vody, zpevňování půdy, poskytování útočiště dalším formám života, vytváření stínu, zajišťování jedlých plodů zejména pro zvěř a mají jistě ještě mnoho dalších funkcí v ekosystému…

A je jasné, že bychom nemohli dost dobře fungovat bez jejich těl, tedy bez dřevní hmoty, na které jsme i v dnešní době plastové stále hodně závislí, což se zároveň bohužel stává stromům osudným, a proto je polykají nenasytné stroje v čím dál rychlejším tempu, někdy i pod všelijakými bohulibými záminkami…

Ale pro mne osobně je vlastně mnohem důležitější to, co nám stromy dávají na těch méně hmatatelných a vědecky měřitelných úrovních. Stromy jsou našimi přáteli, učiteli, průvodci. Jsou tu pro nás často i po celý náš život – však vzpomeňte, kolik znáte konkrétních stromů už od svého dětství, ať z lesa, zahrady či parku. Trpělivě nám naslouchají a když pozorně vnímáme, můžeme zaslechnout i jejich odpovědi.

Poskytují nám oporu a útočiště. Jsou nám vzorem, když pozorujeme jejich často nelehké osudy – růst na obtížných stanovištích, zásahy bleskem, odolávání vichřicím nebo útoky škůdců. Kolik krásy a velkoleposti můžeme zahlédnout ve svěže zeleném jarním listoví i v sytě zbarvených listech vrcholného podzimu. Stromy nám svými opakujícími se cykly připomínají zánik a znovuzrození, věčný koloběh přírody i života. Ve svých větvích skrývají hnízda ptactva i úkryty veverek a mnoha dalších tvorů.

Stromy si zkrátka zaslouží naši lásku, úctu a péči, a to nejen ve svůj oficiální svátek. Vyrazíte se v pátek nebo někdy jindy během tohoto týdne pozdravit s nějakým svým oblíbeným stromem? Máte nějaký takový strom ve svém okolí, který je pro vás něčím blízký a výjimečný?

Co ve vašem životě odchází s tímto podzimem?

A jak v tom využíváte podporu přírodních dějů, jako je třeba žloutnutí a padání listí, usychání a tlení rostlin a zánik mnoha forem, které už by nepřežily zimu…? Jak jste obecně zvyklí využívat pro tyto své vnitřní procesy živly, které jsou dostupné celoročně, nejen na podzim?

Já za sebe cítím, že podzim je ideální pro jakékoliv ukončování, uzavírání, čištění a pouštění. Jde to prostě snáz než třeba na jaře nebo v létě, kdy naopak zaséváme to nové a sklízíme to, co konečně vyklíčilo a následně přineslo své plody.

Samozřejmě průběžné malé cykly smrti a znovuzrození probíhají bez ustání, např. v rámci denního rytmu nebo jiného krátkého období (východ a západ slunce, květ a jeho odkvetení, příliv a odliv, fáze měsíce…). Velké cykly ale přichází skutečně až v rámci kola roku a tedy jeho ročních období.

Naopak živly jsou tu pro nás permanentně – vítr, voda, oheň i „pohřbení do země“ mohou odnášet vše staré a nepotřebné kdykoliv. Já takhle minulý víkend nechala vody řeky Berounky, aby odnesly symboly jednoho starého příběhu, který už volal po odevzdání – květy plujícící ve vlnách, které pro mě kdysi znamenaly důležitý vztah v mém životě…Tak, aby se mohlo zrodit něco nového. Abych i já zas na jaře rozkvetla.

Myslím, že není úplná náhoda, že se vzápětí na tom místě objevil páreček kachen…Někdy je lákavé nechávat si různé památeční předměty, někdy naopak cítíme, že je potřeba je nechat jít, protože vzpomínky stejně zůstávají v našem srdci a hmotné připomínky mohou být naopak i zátěží, bránící v tom, aby přišlo to, co je tu pro nás nachystané. Jen uvolnit sevření toho starého…

Pokud chcete s podzimem pro sebe něco uzavřít, je k tomu ideální příležitost mimo jiné i během naší vycházky s lesní terapií, kdy můžete přijít buď zcela bez záměru (případně „jen“ se záměry jako jsou uvolnění, zpomalení, odpočinek atd.) anebo můžete přijít s tím, že ve vás něco konkrétního volá po pozornosti a toto je možnost, jak si na to udělat čas.

I v rámci skupinové vycházky je zejména díky některým individuálně pojatým pozvánkám dostatek prostoru pro bytí sami se sebou. Zároveň je tu možnost sdílet i s ostatními, přesně tak, jak to zrovna v tu chvíli cítíte a potřebujete. Je tu vždy i zcela právoplatná možnost mlčet.

Kdy jste naposledy vyrazili na osamělou pouť lesem se záměrem slyšet ten tichý hlásek uvnitř sebe?

Připadá mi důležité si čas od času položit tuto otázku a říct si, jestli třeba nenastal ten správný čas. Jestli už třeba dlouho nejsme odpojeni od vnímání toho, kým jsme právě v této době a kam vlastně kráčíme. Jestli v nás něco nepotřebuje být uzavřeno nebo naopak započato, plně stráveno či rozlousknuto…

Někdy v sobě můžeme cítit i jasný signál, že potřebujeme čas o samotě, abychom se někam posunuli, ale dáváme tomu opravdu dostatečný význam nebo to vždy zaplašíme, protože přeci „není čas“? A kdy ten čas nastane…??? Jen pár otázek k zamyšlení.

Já se na svou výpravu (alespoň malou, i když pro mne vcelku dlouhou, v rámci jednodenního výletu) vydala tento uplynulý víkend v sobotu, okrajem Brd, tam, kde se potkává Les a Louka. Takové moje oblíbené prostředí, protože jsou dostupná jak stinná lesní zákoutí, tak výhledy do širého kraje. Asi se obecně ráda pohybuju na pomezí světů.

Cesta, kterou během poutě (nebo zkrátka vycházky se záměrem) kráčíme, je paralelou k našemu životu. Odvíjí se způsobem, který často koresponduje s tím, co žijeme. Nacházíme na ní smysluplná znamení, která odráží naše životní témata. Někdy si odnášíme i hmotné symboly jako připomínky těchto uvědomění, takové dárky od Přírody – šišky, kamínky, peříčka, listy, kusy dřeva…

A vůbec ta cesta nemusí být významně dlouhá – někdy stačí jít takto vědomě a se záměrem třeba jen deset minut (jak jsme si ověřili nedávno na festivalu přírodních terapií, o němž jsem tu psala, ale to je na jiné povídání). Samozřejmě, čím je cesta delší, tím hlouběji se noříme…

Cesta nám dává příležitosti, aby nás „napadly“ nápady. Ano, nápady nepřijdou tak, že je „vymyslíme“, musí nás samy „napadnout“. A napadají nás obvykle tehdy, když to nejméně čekáme. Nejlépe právě tehdy, když jsme ve ztišení, uvolnění a odevzdání procesu. S jasným záměrem a přáním a přesto bez tlaku a úsilí.

Miluju ty krystalicky čisté myšlenky, které přicházejí spolu s obrazy v přírodě – třeba když jsem v sobotu míjela strom, kterému se zřítila koruna, a k tomu mne napadlo “ Nemůže spadnout ani o vteřinu dřív, než dozraje k pádu“. Aspoň v mém případě ty věty přicházejí jako blesky z čistého nebe a jakožto poselství pro můj aktuální život. Toto sedlo opět dokonale.

Jako příležitost k vycházce se záměrem slouží i naše vycházky s lesní terapií – je velmi dobré přijít bez jakýchkoliv očekávání, jen s čirou zvědavostí, a také je velmi dobré přijít s určitým definovaným tématem, které necháte znít prostorem.

Co je pro mne největší odměna po lesní terapii…?

Když mi účastník po vycházce sdělí, že ještě nikdy les tímto způsobem nevnímal.

Mám samozřejmě radost z každé pozitivní zpětné vazby, kdy účastníci mluví o větším zklidnění a zpomalení, o uvolnění stresu a dotěrných myšlenek, o radostných prožitcích během pozvánek, o důležitých vnitřních uvědoměních, o dětské bezstarostnosti a hravosti…

Ale kdybych si přece jen měla vybrat jen jednu…tak by to byla právě tato. VIDĚT LES JINÝMA OČIMA.

Procítit tu nádheru možná úplně poprvé naplno a všemi smysly…..Cítit posvátnou úctu ke všemu stvoření…Vnímat hluboký pocit propojení a jednoty…Všímat si detailů, které nám v našem rychlém tempu unikají…Zpomalit natolik, že se přiblížíme pomalosti stromů…

VIDĚT ZÁZRAKY V „OBYČEJNÉM“ LESE….

Sycení se krásou…

…je nedílnou součástí mého života i lesních terapií, které pořádám. V tyto slunné, jasné, baboletní dny jsou večery obzvláště zlaté a malované a stojí za to si před stmíváním vyjít ven do polí, luk a lesů, klidně jen kousek od vašeho bydliště, pokud máte to štěstí, že jste obklopeni aspoň kouskem přírody v jeho blízkosti. Anebo stačí zajít na zahradu. Já jsem všechny tyto kouzelné fotografie pořídila v okruhu do zhruba dvaceti minut chůze od domu, na mých oblíbených polních cestách a na okrajích remízků našeho Osovska.

A proč je ta krása tak důležitá, pokud jde o náš vztah k přírodě a duševní vyrovnanost? Není to téma, které se dá snadno vědecky zkoumat, ale možná to ani není potřeba. Když dokážeme vnímat krásu, cítíme, že se nám otevírá a rozšiřuje naše srdce, naše kapacita lásky. Stav lásky pak do sebe přirozeně dokáže zahrnout vše živé i neživé, vše, co nás obklopuje.

Když vnímáme dokonalost a harmonii při pohledu na přírodní krásy, cítíme spojení s celkem a tím pádem i pocit, že nemůžeme ničit něco, čeho jsme nedílnou součástí. Ubližovali bychom sami sobě. Krása nás také propojuje s naší duší, s naší pravou esencí, s tím, kým jsme pod všemi nánosy výchovy, společnosti a jejích rolí a masek. Přináší klid, uvolnění, radost a vděčnost…A mnoho, mnoho dalších darů.

Důležité je, že jde o krásu opravdovou, která nemá za cíl vám něco vnutit, prodat, nějak vás svést či oklamat. Taková krása je jen tenkým nátěrem, slupkou na něčem vlastně velmi ošklivém a falešném. V přírodě má krása vždy ryzost a hloubku.

A zároveň se někdy může skrývat i ve věcech zdánlivě na první pohled ošklivých, o čem nás pak více učí období roku, jako jsou konec podzimu, zima či předjaří. Ale třeba i smrt, rozklad, zánik, jejichž krásu musíme hledat hlouběji…

Ale nyní….Nyní je čas užívat si darů hojnosti a sklizně, které konec léta přináší se svými sytými barvami a bohatými plody. Je to zářivá oslava života.

SRPEN…to je pro mě Velkolepost.

Královská důstojnost.

Zralost a hojnost.

Vědomí dostatku.

Chvála za dary.

Vděčnost.

Sklizeň.

Vnímáte to také? Tu sílu a energii všude kolem?

Lesní terapie jako lék na environmentální žal?

Posledních pár let se o „environmentálním žalu“ (neboli smutku a dalších podobných emocích spojených s devastací přírodního světa) dost mluví a hledají se řešení, jak jej eliminovat. Je nevyhnutelné a přirozené, že jakmile je člověk vnímavější a citlivější, tak utrpení planety a jejích bytostí pociťuje, soucítí s ním a zároveň může vyvstávat i strach, zmar, bezmoc, tíseň a další pestrá škála pocitů…Naopak, čím více žijeme v odpojení (od svého těla, nitra, ostatních bytostí atd.), tím více se staráme jen o momentální prospěch, uspokojování krátkodobých potřeb, rychlé a snadné zisky a útěk k různým závislostem a náhražkám.

Jak s tímto ale může pomoci lesní terapie? Neprobouzí naopak skrze intenzivní kontakt s přírodou ještě větší smutek a pocity ztráty a zoufalství? Ano i ne.

Pravda je, že čím více vnímáme přírodu jako živou a cítící a čím více jsme s ní niterně propojeni, tím silněji vše s ní spojené prožíváme, tedy i její ničení a ohrožení. Ale také…

Chráníme to, co milujeme. A to je vlastně dobře. Díky lesní terapii a prožitkům během ní se zvyšuje naše vůle a motivace něco pro přírodu reálně dělat a ne si o tom jen číst, psát a kázat, co by se (ne)mělo. Přecházíme od slov k činům. Je to určité palivo pro naše akce. Pokud by naše starost o přírodu byla motivovaná čistě jen strachem o naše přežití, nemyslím, že by mohla něco změnit. Navíc strach často působí spíš strkání hlavy do písku než smysluplné činy. Láska je důležitou ingrediencí v čemkoliv, co má být účinné a trvalé.

Ztrácíme pocit bezmoci a získáváme naopak pocit, že tu je něco, co dělat můžeme. Lesní terapie se stává nástrojem, který dokáže opravdu proměnit vztah lidí k přírodě a tím i jejich rozhodnutí a přístup. Bez toho se nezmění nic – tady jde opravdu o kolektivní posun vědomí. Až se postupně většina lidstva bude cítit s přírodou bytostně spjata, začne o ni pečovat tak, aby to mělo větší dopad, zvýší se tlak na ekologická řešení vlád, firem, průmyslu atd. Čím více lidí se o lesní terapii dozví a zkusí si ji, tím větší šance na změnu. Je to něco, o čem stojí za to mluvit a sdílet mezi své blízké. Není to jediná spása, ale je to možnost.

Pomáhá nám pocit, že přírodě můžeme něco vracet a dávat – nejen zcela praktickou péči, ale i naši lásku, vděčnost, pozornost… Z mého pohledu jsou tyto dvě úrovně stejně důležité. Pro náš dobrý vnitřní pocit je klíčové, že máme způsob, jak svůj vztah k přírodě dávat najevo. Lesní terapie dává „povolení“ a také inspiraci, jak můžeme své obavy a smutky přetavit v pozitivní pocity, které jsou léčivé pro nás i pro přírodu, která nás a naši lásku vnímá, ačkoliv tomu naše racio nemusí věřit.

V lesní terapii máme důležitý zdroj, který nás posiluje, dobíjí, umožňuje nám mít energii pro další konání. Pokud budeme jen unavení, smutní a vyhořelí, pak naší planetě skutečně nepomůžeme. Toto řeší dříve či později každý, kdo nějak „bojuje“ za dobrou věc – péče o sebe je nutnost! Jen dobře zazdrojovaní a opečovaní lidé mají i po delším čase schopnost něco měnit a posouvat.

A to je jistě jen zlomek důvodů, proč je lesní terapie užitečná v případech environmentálního žalu nebo zkrátka jakýchkoliv negativních pocitů spojených s poškozováním přírodního světa. Vidíte třeba nějaké další?