K těmto fotkám z jednoho z prvních listopadových dnů tady na Osovsku snad ani netřeba komentáře…
Barevné podzimní období je pro mě každoročně časem oslavy všech darů, které uplynulý rok přinesl. Jakmile poslední listí opadá a přijdou sychravé, vlhké, šedé dny, je čas na zastavení se v tichu a usebrání – na průchod branou smrti do znovuzrození.
Ale předtím…předtím je čas zářivých dní s explozemi všech odstínů…sytě modrého nebe v kontrastu se zlatem a bronzem…měkkých a hřejivých paprsků, které už nepálí, ale jemně hladí naše tváře…vůně deště a hub…šustění spadaného listí…ranní cáry mlh, skrze které se prodírá sluneční kotouč…
Pro mne je to nyní symbolické i v tom, že se takto hýřivými barvami se mnou loučí moje milé Berounsko, kde jsem (ač na několika místech) strávila takřka deset let svého života a už jsem nepředpokládala, že se odsud někdy odstěhuju jinam. Jenže v tom je život krásný, že stále přináší nové výzvy a překvapení.
Děkuju, krajino, za tvoje krásy a dary, za domov, který jsi mi dala. I za všechny ty krásné vycházky s lesní terapií, které zde proběhly, nejen v pralese na Hradci, ale také v přívětivých smíšených lesích nad vižinskou hájovnou, jen kousek od mojí vesničky.
A která krajina je ta vaše? Jak s vámi mluví v tyto dny?