ZASTAVENÍ
V lesní terapii, tak jako v životě, je klíčová schopnost dokázat se zastavit.
To není ani tak fyzický úkon jako hlavně něco, pro co se rozhodujeme a čemu musíme dát svou vědomou pozornost. Můžeme totiž klidně být fyzicky zastaveni a přesto nám může hlava „jet naplno“ a nepustit nás k opravdovému zastavení.
Můžete chodit lesem a vlastně v něm nebýt doopravdy přítomni. Můžete vidět a přesto nevidět, slyšet a přesto neslyšet…žít a přesto nežít. Vše záleží v prvé řadě na uvědomění, že nejsme plně přítomni v místě a v situaci, ve kterých se nacházíme. Pak musí přijít zevnitř rozhodnutí to chtít proměnit, což souvisí s motivací, například prohloubit daný prožitek. A až potom reálný krok, kdy svou pozornost zaměříme na vnitřní ztišení a probuzení svého smyslového (případně i mimosmyslového/jemněhmotného) vnímání. Pak se začnou dít zázraky…Náš život se teprve tehdy stane doopravdy živým, nebo chcete-li, naplno žitým.
Znáte to určitě i z jiných kontextů ve vašem životě. Můžeme například ve své práci zažívat pocit rutiny a autopilota, kdy jen bezmyšlenkovitě vykonáváme nám známé úkony, které nám už možná ani nedávají žádný vyšší smysl. Nebo se to děje během jídla, kdy automaticky něco nabíráme z pytlíku nebo talíře a suneme to do úst, přičemž u toho s někým mluvíme, telefonujeme, píšeme, posloucháme či sledujeme něco atd. Někdy takhle prožíváme i komunikaci a bytí se svými blízkými, kdy jsou s námi v jednom prostoru, můžeme i vést konverzaci, můžeme s nimi být i opravdu fyzicky nablízku, a přesto plně nevnímáme jejich řeč těla, energii a různé jemné signály, které k nám neustále vysílají.
V dnešní době je to tak trochu epidemie žití, ve kterém nejsme plně angažováni. A přitom právě toto je tím klíčem, který odemyká naši životní energii. Protože naprosto jakákoliv (i zcela fádní nebo nám dobře známá) činnost, místo nebo interakce najednou získají na barevnosti, sytosti, plnosti…Objevujeme mnohdy i to, co bylo předtím skryté a unikalo nám. Vnímáme ostřeji, do větší hloubky a intenzity. Mnoho se zkrátka promění.
Právě tomuto umění se učíme například i v lesní terapii. Ztišit se natolik, že vnímáme jemné kymácení trav v lehkém vánku, šelest listí v korunách, sotva postřehnutelné ptačí zvuky, pohyb mravenců pod nohama, hru světla a stínu na kamenech, různé odstíny nebo struktury mechu, kresby na kůře stromů… a možná dokonce i to něco neviditelného, co se vznáší lesním světem a neumíme to pojmenovat…