LESNÍ ZRCADLA
Řeklo by se…obyčejná kaluž v lese, že? Svým způsobem to tak je…Po vydatných a hlavně vytrvalých deštích jsou teď lesy nasáklé jak houba, zbrázděné nově vzniklými jezírky, tůňkami, stružkami, potůčky…Skoro by to někoho mohlo až odradit od lesních vycházek, protože už to opravdu často vyžaduje holínky anebo smíření se s nánosy bahna na nohách či přímo mokrem v botách.
Ale…zkuste si k jedné z těch kaluží na chvíli přisednout a pozorovat svět, který se v ní rozprostírá. Je to Vesmír sám pro sebe. Mikrokosmos, u kterého lze strávit hodiny. Vrcholné umělecké dílo, pro toho, kdo se umí dívat. Nekonečné bohatství smyslových vjemů – barev, tvarů, struktur, světel a stínů, odrazů… Svět, kde se temná voda snoubí s mechy, větvičkami, jehličím, kůrou a šiškami, aby vytvořila krajinu s neopakovatelnou kompozicí…
Někdy mne to pořád ještě dokáže fascinovat, jak kolikrát ani nemusíme vystoupat někam na vrchol kopce nebo na rozhlednu nebo dokonce jet do exotických končin…ale stačí se porozhlédnout po lese v našem okolí a všímat si kouzel, která nám unikají, když jím jenom tak procházíme a sotva zaznamenáváme, co je okolo nás.
Tomuto umění všímavé pozornosti, která přináší nejen radost, hravost, krásu a okouzlení, ale třeba i hluboká uvědomění, se učíme i na vycházkách s lesní terapií. Zpomalíme natolik, abychom dokázali zachytit téměř nezachytitelné. Pak teprve se dějí zázraky.