INTENZITA KONTAKTU S PŘÍRODOU
Uplynulý víkend, který jsem trávila (jako často poslední dobou) v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, jsem po hoooodně dlouhé době přespávala pod širákem, asi jen deset patnáct minut chůze od břehů Máchova jezera, v krásném borovo-březovém lese plném vysokého borůvčí.
Původně to vzniklo jako takové nouzové přespání, během návštěvy kamarádky, která aktuálně žije v obytné dodávce, kde není místo nazbyt pro hosty. Na parkovišti na betonu vedle dodávky jsem spát nechtěla, už proto, že zde parkovaly i další obytné vozy, a tak jsem si našla své místo opodál v lesích, kde už jsem byla pěkně ukrytá před nezvanými zraky.
Vlastně to bylo poprvé, co jsem spala v lese takto sama, bez přátel, bez partnera, i když to nebylo „od civilizace“ nijak daleko, kdyby se cokoliv dělo. Jen jednou jsme takhle v rámci jedné výzvy přespávali v lese s partnerem každý jinde, ale při troše snahy jsme na sebe tehdy viděli.
Strach jsem ale neměla vůbec. Místo bylo tak přívětivé a měkkounké díky pískovému podloží, že jsem se tu cítila hezky chráněna a opečována Lesem. Navíc to byla snad první letošní opravdu teplá noc, kdy se až k ránu udělalo chladněji. Ale i tak bylo ráno krásné, s hlasitým zpěvem jarního ptactva (jakmile jsem si vyndala špunty z uší, které mě chránily před pískotem komárů a vzdálenou diskotékou od jezera ).
Navíc jsem si brzy ráno, už kolem sedmé, udělala malý výlet k jezeru, které mě odměnilo slunečně-mlžnou pohádkovou atmosférou plnou ticha a klidu (a taky rozhovorem s čilým staříkem, který se sem prý chodí koupat každé ráno po celý rok!). I já jsem později během dopoledne skončila aspoň na chvilku v chladných, ale osvěžujících vodách, při první letošní (trochu otužilecké) koupeli.
Všechny tyto zážitky by se daly popsat jako blízké setkání s přírodou a se živly, po delší dobu, než je jen procházka přírodou na pár hodin, kdy se pak vracíme do teplých postelí mezi čtyřmi stěnami. Intenzita, kterou zažíváme třeba právě při přespávání venku (zvláště pod širákem – stany jsem nějak nikdy neměla moc ráda) nebo při chladné koupeli v přírodní vodě, je něco, co se nedá moc nahradit.
A asi není nutné ji zažívat každodenně, kdy pak může zřejmě i trochu zevšednět nebo se stát naopak už trochu příliš náročnou. Můžeme si ji ale dávkovat tak, abychom se průběžně skrze tento kontakt oživovali a probouzeli své tělo, smysly, schopnost vnímat sebe i přírodu. I jistá míra diskomfortu je velmi léčivá, pokud známe dobře své hranice a cítíme, co ano a co už ne. Bez této intenzity a diskomfortu ale zakrníme, otupíme se, ztrácíme odolnost, ale i přirozenou živost živočicha, kterým jsme. Ztrácíme to propojení se Zemí a všemi jejími tvory.
Intenzivnější (byť kratší) kontakt s přírodou ale zažíváme i během našich vycházek s lesních terapií, a učíme se přitom, jak jej rozvíjet během dalších našich vlastních putování přírodou v budoucnu. Není to žádná „jednorázovka“, na kterou není, jak navázat. Naopak, jde o přístup a techniky, které můžeme stále prohlubovat.