Ptáte se, co tady, na stránce o lesní terapii, dělá netopýr…?
No, je to dobrá otázka. Odpověď na ni nám totiž dokládá, že lesní terapie má opravdu přesah – že nejde jen o nějaké ezo ulítlé čichání ke kytičkám a objímání stromů. I když prožitky během vycházek mohou být někdy až extaticky radostné a plné uvolnění a blaženosti, tak pravý smysl lesní terapie jde ještě mnohem hlouběji, minimálně v tom pojetí lesní terapie, kterému se věnuju já a řada mých kolegů.
Tato metoda nás totiž učí (špatné slovo…lepší je „připomíná“), že jsme skutečně součástí celku. Na té úplně nejpraktičtější rovině vzájemné biologické závislosti (to už popřít dnes ani nejde), ale i na té vnitřní, více řekněme emoční či spirituální. Díky lesní terapii to najednou nejen VÍME, ale hlavně CÍTÍME.
A co tedy ten netopýr? Toho jsem o víkendu našla ležet na slunci uprostřed mostu přes cíp Máchova jezera, kde jsem byla na hudebním festivalu a ráno se šla projít kolem vody a nasát místní nezaměnitelnou atmosféru, skoro až přímořskou. Netopýrek vypadal doslova a do písmene „přejetý“ a myslela jsem, že je v posledním tažení. Ale z loužičky vody z mé lahve se napil a při postrčení se hýbal, i když neochotně.
Tak jsem ho vzala do ubrousku a opatrně přenesla do stínu a do bezpečí, na břeh jezera k mokřadu, kde by se snad mohl vzpamatovat. Vytvořila jsem mu improvizovanou nádržku na vodu z listí a věřila, že se případně napije i z vod jezera. Dokonce se chvílemi až rozbíhal a pacičkami natahoval po láhvi a dělal u toho obličejíky a zvuky jako každé jiné zvířátko.
S netopýrem jsem se nikdy takhle nablízko nesetkala a bylo to pro mě podivuhodně silné setkání. Doteď na něj myslím, jestli to přežil a jak se asi má. Život v přírodě je tak křehký…
Lesní terapie nám přináší do života větší citlivost a vnímavost vůči všem formám života. Najednou vnímáme, že jsme všichni stejně hodnotní a důležití – lidé, stromy, rostliny, houby, hmyz, savci…i netopýři. A že pomoci bezbrannému tvorovi (byť s nálepkou něčeho „temného“ nebo ošklivého) znamená pomoci bližnímu, pomoci členu naší pozemské rodiny. A jako mnohokrát mi na mysl přichází „Jsme jedné krve – já a ty“…