Na svých procházkách po okolí domova častokrát překračuju tuto jednokolejku. Naposledy, když jsem tudy šla, uvědomila jsem si, že pro mne slouží jako práh. Než ji přejdu, tak jsem pocitově stále „kousek od domu“, byť jsem třeba už na pár stovek metrů vzdálené louce s dalekými výhledy. Jakmile ji ale překročím, tak jsem „v lese“, i když reálný les je ještě o kus dále a výše. Je to rozdíl mezi „ochočeným“ a „divokým“ světem, jak říkáme v lesní terapii.
V ochočeném světě platí jiná pravidla, je zde mnoho úkolů a povinností, naše mysl zde bývá nastavena spíš na výkon a efektivitu, řešíme různé každodenní radosti a strasti a jsme v prostředí, které dobře známe a kde vše ubíhá v jakési rutině s důležitou rolí času. Ve světě divokém se ocitáme blíže své duši, jasněji vnímáme své tělo, i okolní svět skrze své smysly, čas se stává více relativním, vnímáme silněji pocit prostornosti a svobody a najednou vidíme věci z většího nadhledu. To jen tak hodně, hodně ve zkratce.
No a prahy…ty často slouží právě k přechodu mezi těmito světy, tam a zase zpět. Využíváme toho i při vycházkách s lesní terapií. A zdaleka to nemusí být železnice nebo jiné umělé komunikace, často to bývají naopak přirozené předěly ve formě potoků, jiných typů vegetace (např. kraj lesa), určitých stromů ve funkci „strážců“, ale třeba i námi vytvořený práh z klacíků, kamenů, květů…Je pro nás velmi důležité balancovat čas strávený před prahem a za prahem a pravidelně zařazovat chvíle strávené v bezčasí, pokud možno v přírodě…A třeba i při lesní terapii 🙂