ČLÁNKY

Na svých procházkách po okolí domova častokrát překračuju tuto jednokolejku. Naposledy, když jsem tudy šla, uvědomila jsem si, že pro mne slouží jako práh. Než ji přejdu, tak jsem pocitově stále „kousek od domu“, byť jsem třeba už na pár stovek metrů vzdálené louce s dalekými výhledy. Jakmile ji ale překročím, tak jsem „v lese“, i když reálný les je ještě o kus dále a výše. Je to rozdíl mezi „ochočeným“ a „divokým“ světem, jak říkáme v lesní terapii.

V ochočeném světě platí jiná pravidla, je zde mnoho úkolů a povinností, naše mysl zde bývá nastavena spíš na výkon a efektivitu, řešíme různé každodenní radosti a strasti a jsme v prostředí, které dobře známe a kde vše ubíhá v jakési rutině s důležitou rolí času. Ve světě divokém se ocitáme blíže své duši, jasněji vnímáme své tělo, i okolní svět skrze své smysly, čas se stává více relativním, vnímáme silněji pocit prostornosti a svobody a najednou vidíme věci z většího nadhledu. To jen tak hodně, hodně ve zkratce.

No a prahy…ty často slouží právě k přechodu mezi těmito světy, tam a zase zpět. Využíváme toho i při vycházkách s lesní terapií. A zdaleka to nemusí být železnice nebo jiné umělé komunikace, často to bývají naopak přirozené předěly ve formě potoků, jiných typů vegetace (např. kraj lesa), určitých stromů ve funkci „strážců“, ale třeba i námi vytvořený práh z klacíků, kamenů, květů…Je pro nás velmi důležité balancovat čas strávený před prahem a za prahem a pravidelně zařazovat chvíle strávené v bezčasí, pokud možno v přírodě…A třeba i při lesní terapii 🙂

Během lesní terapie se přírodou procházíme jinak než při turistickém výletě nebo zdravotní či sportovní vycházce. Jsme výrazně pomalejší a pozornější, naše vědomí se rozšiřuje, smysly zostřují, vše je barvitější, výraznější, živější. Vracíme se do dětského stavu úžasu a objevování nového. Je tu příchuť dobrodružství, zároveň lehkost, hravost, radostnost. Naše smysly nám poskytují nepřeberné množství podnětů. Už jakmile se rozhodneme „potulovat” namísto běžné chůze z bodu A do bodu B, tak nastává vstup do magického stavu bezčasí. Vnímáme víc drobných detailů, vše nám připadá pozoruhodné a někteří možná vnímají i jemnější úrovně bytí jako jsou energie míst či jednotlivých stromů, kamenů apod. Každý vnímáme věci odlišně a mění se to i v závislosti na daném místě a čase, ale jedno máme společné – když změníme svůj přístup k pobytu v přírodě, otevře se nám zcela nový svět netušených prožitků.

Včera jsem byla sbírat v okolních lesích divoké ostružiny a napadaly mne u toho různé paralely s aktuálním ročním obdobím i cykly lidského života, jak už to tak bývá…Některé ostružiny vypadaly krásně zrale a úplně dokonale, přesto se při snaze o utrhnutí rozmačkaly vlivem přílišné přezrálosti a měkkosti nebo jsem si na nich všimla drobné počínající plísně – vliv přezrálosti i deštivého počasí. Tak snadno se zralost a plnost překlopí v přezrálost a počínající zánik. Poslední dobou cítím, jak se léto pomalu začíná chýlit. V červenci ještě nejsou klesající poslunovratové energie tak patrné, léto svým způsobem vrcholí, v průběhu srpna je ale už vždy cítit, že léto pomaličku končí a přichází první závany podzimu…Stejně tak v našich životech – poznáme vždy tu „správnou chvíli“, kdy jsme akorát „dozráli“ k nějakému kroku, změně, rozhodnutí? Nebo se někdy necháme „přezrát“ a pak už jsme příliš rozměklí, abychom měli sílu k akci? Příroda nám prostě neustále nabízí něco k zamyšlení. Ostružiny, léto, lidský život…vše se podobá… A právě takové podobnosti často objevujeme i během pozvánek při lesní terapii, kdy se nám naskýtá prostor pro zvnitřnění a uvědomění.

Poslední dny pro sebe nazývám Dny velkých mraků…Také jste si jich všimli? Působí dramaticky, monumentálně a probouzí ve mě pocit vlastní velikosti a moci. Pozor – nemám na mysli velikášství nebo mocichtivost, ale zdravé vědomí sebe a svých tvůrčích možností. Jde o uvědomění si toho, že to my si tvoříme svůj život svými myšlenkami a emocemi, ale také tím, jak se rozhodujeme trávit svůj drahocenný čas. Trávíte ho jen rutinou, povinnostmi, úkoly? Nebo se někdy zastavíte, podíváte se na mraky na obloze a spojíte se se svým vnitřním hlasem a vizí i se světem přírody, která vás obklopuje vždy (a to i tehdy, když jste v centru města – vždyť nejen rostliny a zvířata, ale právě i mraky jsou VŠUDE!). Nemluvě o přírodě, kterou jste vy sami 😉

Příroda nám neustále zrcadlí zpět pravdu toho, kým jsme v daný moment, i toho, kým jsme na té nejhlubší možné úrovni. Tím, že pozorujeme a přirozeně si propojujeme jevy v přírodě, učíme se o sobě a o životě. Začínáme vnímat souvislosti s tím, co se nám děje. Uvědomění probíhá pak nejen na mentální, intelektuální úrovni (jako třeba tehdy, když si čteme psychologickou teorii v knize), ale na úrovni prožitku v těle a v celé naší bytosti. Když vidíme květiny kvetoucí i v prostředí bez vláhy, cítíme, že i my dokážeme vzdorovat nepříznivým životním okolnostem, protože cosi v nás ví, že přijde opět nový den, tak jako květiny ví, že přijde zas osvěžující vláha. I to, že každý den nabízí aspoň na chvíli stín, tedy okamžiky spočinutí a nadechnutí. To je jeden z velkých darů lesní terapie – schopnost ukotvit v těle to, k čemu bychom se velmi obtížně dostali jen skrze mysl …

Často slýchám tvrzení, že planetě by bylo lépe bez nás lidí, že by si konečně oddychla. Je pravda, že v současné době je naše chování vůči Zemi opravdu spíše chováním rakovinné buňky, která napadá svého hostitele a že by pár let či spíše staletí bez člověka znamenalo pro přírodu úžasnou regeneraci. Přesto vnímám, že i my lidé jakožto druh ze své podstaty PATŘÍME do sítě života a že tak jako my někde v hloubce cítíme, že potřebujeme vazbu se stromy, rostlinami, zvířaty či kameny, tak i mimolidská příroda na nějaké úrovni potřebuje kontakt s lidskými bytostmi. Vše je provázané a tak tomu ani nemůže být jinak. Včera jsem se procházela opuštěným zámeckým parkem v obci, kde žiju a kde se rekonstrukce zámeckého areálu z nějakého důvodu před časem zastavila a v parku se s obnovou nejspíše nikdy ani nezačalo. Je zde vysoká a hustá vegetace, mezi kterou se nachází krásné staré stromy, většina zřejmě z 18. a 19. či počátku 20. století, kdy zámek ještě sloužil původnímu účelu obytného sídla majitelů. I když si zde stromy vlastně žijí nerušeně „po svém“, cítila jsem z nich smutek z toho, že je lidé nekontaktují, že v zámeckém parku maximálně někdo nechává odpadky a krátí si tudy cestu vyšlapanými pěšinkami. Místo je zanedbané a neopečované a zrovna tak stromy v něm. Lesní terapie není jen o „pobytu v lese“, je založena na navazování láskyplného kontaktu s přírodou, zejména na kontaktu se zcela konkrétními bytostmi v ní, jako jsou třeba právě stromy.