ČLÁNKY

Byl to jeden z těch dní, kdy jsem měla pocit, že se mi v životě nedaří vůbec nic. Znáte to… Šla jsem širokou lesní cestou, po které chodím často a většinou s velkým potěšením, ale zrovna ten den mi hlavou vířily samé chmurné myšlenky a okolní zimně našedlá krajina mi moc veselí nepřidávala a spíš jsem všude viděla samé pokroucené tvary, zlomené stromy, temné kaluže a tak… Najednou impuls v těle – zamířit nahoru na tu úzkou pěšinku, kde jsem nikdy nebyla, hmmm…Chvíle váhání, ale už dobře znám tyto pocity v těle a tak se rozhoduju nepokračovat ve známé cestě a zkusit se podívat na neznámé místo. Cesta mě vede paralelně s onou širší cestou, jen kus výše, o něco hlouběji lesem. Na konci cesty, spíše jakési mýtinky, nízký nekrytý posed, jen taková konstrukce opřená o strom. To bylo přesně to, co jsem potřebovala! Vylézt si nahoru na místo, které je trochu vyvýšené (nadhled) a aspoň na nějaký čas tam spočinout a jen tak být. Ach, ta úleva…Někdy, když jen tupě jdeme, krok za krokem, tak nám v hlavě jedou různé příběhy a programy, a tak je potřeba se opravdu zastavit a chvíli jen nasávat přítomný okamžik. Kdybych ten impuls z těla neposlechla a jen mašírovala dál, nepoznala bych tuto malou pěšinku a neobjevila skrytý posed, který z hlavní cesty není vůbec vidět. Nepřišel by okamžik uvolnění a přijetí, který jsem v tu chvíli nutně potřebovala prožít.

Na vycházkách s lesní terapii se učíme chodit přírodou jinak – ne podle jasně daného plánu a s vidinou cíle, ani jen tak „zbůhdarma“ na autopilota, ponořeni do svých myšlenek. Učíme se chodit vedeni vnitřním kompasem – některé pozvánky jsou zaměřeny na vedení srdcem, jindy se necháváme „zavolat“ konkrétními stromy nebo jinými bytostmi, intuitivně jsme vedeni k lesnímu „pokladu“ a podobně. Je to velmi zajímavý způsob chůze krajinou…A ano, dá se tomu postupně učit a svůj vnitřní kompas zdokonalovat 🙂

Proč lesní terapie funguje tak dobře terapeuticky, když během ní nic nerozebíráme, nezaměřujeme se na problém, nic cíleně neřešíme? Maximálně při sdílení krátce promluvíme o svých aktuálních pocitech, které se ale vztahují spíše k právě prožitému během kreativních aktivit v lese, a nedostáváme na ně žádnou zpětnou vazbu, nejde tedy o efekt terapeutické skupiny.

Věřím, že důvodů je mnoho, ale jeden, který mi vyvstal, je to, jak bezpečně se většina lidí v přírodě cítí, alespoň tehdy, pokud tam nejsou sami, což při lesní terapii nikdy nejste a vždy jsem tam alespoň já jako průvodce a často i další účastníci vycházky.

Les představuje „bezpečnou náruč“ – místo, kde můžeme být plně sami sebou. Kde se můžeme projevovat tak, jak zrovna potřebujeme. Kde nejsme hodnoceni a souzeni. Kde jsme přijímáni bezpodmínečně. Kde se můžeme skutečně uvolnit, vydechnout, pustit ze sebe všechno napětí, úporné zacyklené myšlenky i náročné emoce. Les nás bere i s tím vším. Tím nám modeluje stav, který jsme možná málo v minulosti zažívali, třeba v rodině původu nebo i v té současné. Je to také stav, který bychom si ideálně měli umět vytvořit sami v sobě za všech okolností, ale často se nám to úplně nedaří.

Myslím, že právě proto se během lesní terapie daří přicházet na nečekané vhledy a řešení, pouštět starou zátěž, zpracovat emoční stavy či obnovovat energii.

Při svých nedávných potulkách krajinou jsem si všimla jedné věci – to, kam intuitivně při vycházce zamířím, hodně odráží můj aktuální stav a potřeby, a následně to můj stav dokáže silně ovlivnit a proměnit. Někdy třeba cítím, že vyloženě potřebuju otevřenou krajinu, daleké rozhledy, hodně prostoru kolem sebe. Někdy mne lákají místní prastaré, zčásti zarostlé aleje se spoustou ostružiní a dalších šlahounů, vytvářejících koberce i visící závoje – jako bych se zde potřebovala ukrýt před moderním zrychleným světem a zkontaktovat s našimi předky, kteří tyto aleje zakládali. Jindy šplhám nahoru do kopců, jako bych chtěla být co nejdále a nejvýše, v hlubinách lesa, kde mám nejpřirozeněji kontakt se svými nejniternějšími a nejdivočejšími částmi, se svojí ryzí podstatou. A někdy se prostě jen chci kochat loukami s kvítím a vlnící se trávou a užívat si radosti a lehkosti bytí.

Lesní terapie nás učí naslouchat těmto svým vnitřním impulzům, namísto toho, abychom si vždy vycházky plánovali z mysli, doma „od stolu“. Někdy si taky doma studuji mapy a vytyčuji trasy, které vypadají zajímavě a kde to neznám. I tyto plánované výlety mají v životě své místo, ale neomezujme se jen na ně, zvláště pokud v naší blízkosti jsou místa, se kterými jsme dlouhodobě propojeni, a mají pro nás své dary. Někdy kontakt s místy hned „za humny“ je ten nejvíce vyživující, protože se navzájem „známe“. Vyrážejme častěji za těmi „svými“ známými stromy, na své oblíbené vyhlídky, na své prochozené pěšinky, které si na nás zvou právě tehdy, kdy potřebujeme jejich specifickou energii…

Moment na kraji lesa před pár dny a můj chabý pokus o jeho zachycení…

Znáte to, ty chvíle, kdy jen oněmíte úžasem, kdy příroda promlouvá, a vy víte, že tohle prostě nejde zachytit…? Ta jedinečná hra světla a stínu, nevšední barvy, prchavé vůně, dotek sněhových jehliček na tváři, vítr náhle vanoucí a měnící celou scenérii v záplavu třpytek.

Ano, kdybych byla lepší a zkušenější fotograf a měla místo úplně obyčejného mobilu kvalitní a drahý fotoaparát, pak by „výsledek“ mohl být podmanivější. Ale jak dostat do fotografie všechny ty ostatní smysly a tu jedinečnost okamžiku, kdy cítíte nejen nepopsatelnou krásu přírody, ale také cosi „víc“, cosi, co je „za“ tím, co je vnímatelné pěti smysly.

Takové zázračné okamžiky s lidmi zažíváme často právě na vycházkách s lesní terapií. Dokládají to mnohá sdílení v kruhu i následné zpětné vazby, které mi účastníci zasílají. Je to hlavní důvod, proč tuto „práci“ dělám. Jen to prostě není něco, co se snadno vtěsná do pár řádek příspěvku, a na to nepomůže dokonce ani případná placená reklama 😉 Dokud si něco takového nezažijeme, tak se nám těžko věří tomu, jak hluboké a transformativní to může být, anebo prostě „jen“ velmi krásné a radostné – něco, co si pak neseme do dalších dní a čerpáme z toho.

Listopad…dlouho jsem si v minulosti říkala, takový ošklivý měsíc, ten by společně s únorem ani nemusel být 🙂 Dnes vnímám obrovskou důležitost a význam každého měsíce, každého ročního období, každého počasí. Je snadné mít rád teplé letní večery, rozkvetlé jarní louky, zasněžené zimní hory nebo barevné lesy půlky října. Ale milovat i temné časy holých větví, studených větrů, zašedlého tlejícího listí a dešťů s mlhou…k tomu to chce asi dozrát.

Já letos vnímám, jak mi sychravý listopad (když není zrovna výjimečně slunečno jako dnes) pomáhá s přirozenými procesy pouštění, smíření, smrti něčeho starého ve mně. Což je něco, čemu se nedá vyhnout – jen vyhýbat. A o co více se vyhýbáme, o to více to bolí a přetrvává. Proč nevyužít té nádherné podpory přírody v tom, abychom pustili spolu s listím a všemi barvami i to, co možná kdysi bylo i krásné nebo to sloužilo, ale dnes už to tíží…?

Nevzdávejme se těchto různorodých odstínů přírody a života…

17.listopad, svátek svobody…

Co přináší pocit svobody vám? Kdy a kde si ji nejsilněji v sobě uvědomujete? Jak o ni pečujete ve svém nitru i venku ve světě kolem vás?

Já osobně si svobodu nejvíce prociťuji právě venku v přírodě, asi přirozeně nejsilněji na místech, odkud je vidět do širého kraje, což mohou být vrcholky kopců, skalní vyhlídky, ale třeba i ty naše podbrdské louky, ze kterých lze přehlédnout okolní kopečky s lesy a vesnice s kostelíky. Tehdy se cítím volná jako pták, ať se ve světě či v naší malé zemičce (nebo v mém životě) děje jakákoliv mela…

Přesto si pokaždé uvědomuji i to, jak je to vše křehké, jak snadno lze přijít minimálně o ten vnitřní pocit svobody, kdy se sami sebou necháme omezit, sevřít, upadneme do osidel strachů a děsivých scénářů, nevidíme cestu ven z bludiště svých myšlenek a emocí, máme dojem, že nás někdo či něco zvenku ovládá. Příroda nám naštěstí s těmito tíživými pocity umí krásně pomáhat a pročistit nám hlavu i srdce…

O tu svobodu vnější už se ale postarat musíme sami, poté, co se necháme občerstvit svými vnitřními zdroji (které nám příroda „jen“ pomáhá připomenout). To už za nás nikdo jiný neudělá. Pomáhají konkrétní činy v každodenním životě i každý vyslaný záměr. A tak se dnes aspoň na dálku připojuji ke všem, kteří dnes na téma svobody meditují nebo i demonstrují, zkrátka nám připomínají, že jde o něco cenného, co je třeba chránit…

Foto – vzpomínka na dobu květu ocúnů jesenních na místních lukách

Kaštan, místní strážce aleje…Vždycky se mi „líbil“, krásný statný strom otevírající tuto starou alej. Teprve nedávno jsem se s ním ale propojila více a zavnímala jako laskavou otcovskou energii jako velkou náruč, do které je možné se schovat a cítit se dobře a chráněně.

Stačí často, abychom jen jednou s nějakým stromem navázali bližší kontakt a komunikaci, měli s ním prožitek skrze své smysly i schopnost imaginace (což není totéž co fantazie), a hned jej začneme od té doby vnímat jinak. Už to pro nás není jen „strom“, ale známá bytost, přítel a tvor s určitou specifickou energií, jinou, než mají ostatní stromy okolo. Často jde o prožitek s emočním nábojem, kdy cítíme přijetí, lásku, blízkost, směrem od stromu k nám i od nás k němu, jako propojený okruh. Stromy se mohou stát našimi rádci, za nimiž chodíme, když zkrátka nevíme a potřebujeme vidět další cestu…Tolik možností, jak vztah pěstovat a jak z něj získávat i zpět navracet…

Stromová mládež a stromoví starci…

Nevím, jak vy, ale já pokaždé když procházím lesem plným stejnověkých tenkých „tyček“, většinou vysázených systematicky podle pravítka v jednolité monokultuře, mám pocit, jako bych procházela lesem, který ztratil vědomí lesa. Ano, stále jsou to stromy, stále mají svou specifickou živou energii, své zdravotní benefity pro sebe i své okolí ve formě léčivých terpenů, a mohou se stát našimi přáteli, ale chybí jim moudrost předávaná z generace na generaci. Moudrost, kterou mohou mladým stromům předávat jedině stromy staré, které již mnoho zažily, načerpaly, naučily se, a byly jim od jejich stařešinů předány znalosti a zkušenosti jejich „lidu“. Proč by to mělo být jinak než u lidí nebo u zvířat, u kterých uznáváme důležitost učení se od rodičů i starších členů smečky, hejna atd.?

Taky máte rádi hlohy tak jako já? 🙂 Přiznám se, že jsem si hlohů dlouhé roky vůbec nevšímala, jako by neexistovaly, prakticky jsem je neznala. A pak jsem během svého dřívějšího života v Českém Krasu, kde rostly hojněji, díky svému před pár lety zrozenému zájmu o divokou bylinnou stravu a zejména pak při výcviku v lesní terapii začala hlohy milovat. Dnes je mám docela hojně nasazené i v zahradě v živém plotě a těším se, až vyrostou.

Jakmile se začervenají svými plody, je to pro mě signál nastupujícího podzimu – společně s dřínky, trnkami, šípky, bezinkami a dalšími podzimními bobulemi, které mnohdy také míjíme, protože nerostou až tak běžně v moderních zahradách a ve volné přírodě je sbírá málokdo. Hložinky jsou přitom moc dobré do čaje, kde je míchám spolu s šípky, jsou jemné a nasládlé…A prostě jsou krásné.

Dopřáli jste si už letos „balíkovou terapii“? Já ano a moc doporučuju! Prvky z lesní terapie ostatně můžete použít opravdu kdekoliv, mimo les, i přímo ve městě či u sebe doma (ostatně i samotná lesní terapie někdy probíhá v mimolesním prostředí, např. v botanických zahradách či na břehu moře). Takový balík sena nabízí mnoho možností pro překvapivě krásné smyslové vjemy – třeba jsem zjistila, že nádherně voní a je to vlastně takový velký „vykuřovací svazek“, byliny zabalené do sítě. Ale nezapalovat prosím! Stačí si přičichnout. Na balík nemusíte nutně lézt, pokud nechcete, stačí si na něj lehnout břichem a inhalovat byliny přítomné v něm společně s trávou nebo si naopak lehnout zády (krásně to rovná záda!). Na zádech máte možnost pozorovat mraky nebo okolní louky. Využívejme možností smyslového kontaktu s přírodním světem, kdekoliv to jde, nemusíte jít vždy do lesa, pokud třeba zrovna nemáte tolik času nebo se ve vaší bezprostřední blízkosti nachází jen jiné typy vegetace. Někdy stačí opravdu málo k uvolnění a naladění…